Jitka Čechováfoto: Petr Dyrc
Více než pět let rozšiřuje bohaté spektrum hudby v Praze cyklus klavírních recitálů Hybatelé rezonance. Hybateli jsou čeští umělci a umělkyně, rezonance je asi míněna jak ve vztahu k nástroji, tak obecně vyzařováním ušlechtilého zvuku, hudby a specifického étosu do otevřené veřejnosti. Pořadatelem, financiérem dodavatelem rezonance je společnost Bechstein (1853). Je příznačné, že pro tuto významnou firmu na evropském a částečně i světovém trhu je i malé Česko natolik důležité, že zde pořádá kvalitní koncerty a půjčuje spřízněným pianistům a pořadatelům své špičkové nástroje, kdežto světový klavírní leader Steinway je u nás v hluboké defenzivě.
Hybatelé rezonance jsou vlastně i českou reakcí a opozitem Klavírnímu festivalu Rudolfa Firkušného, který od roku 2013 pořádá Pražské jaro. Na křídlo C. Bechstein D 282 si už zahráli například Martin Kasík, Marek Kozák, Karel Košárek, Jan Bartoš, Ivo Kahánek. Hodně mi je sympatické, že Bechstein překračuje mantinely klasické hudby a pozval už třeba Nikol Bókovou, Beatu Hlavenkovou nebo Najponka. Některá jména se logicky opakují, nicméně doufám, že pořadatel bude v budoucnu ještě otevřenější. Do sezony 2023/24 byli pozváni Jan Bartoš, Jitka Čechová, Vít Křišťan a Ivo Kahánek.
Na klavírním recitálu Jitky Čechové 6. listopadu 2023 v klášteru sv. Anežky České jsem se ocitl víceméně náhodou. Nicméně brzy jsem zjistil, že to byla náhoda šťastná. Paní Čechová uvedla, že centrem programu je Sonáta Josefa Páleníčka (je manželkou jeho syna a bohužel jej už nezažila). Nemyslím si to. Slyšel jsem virtuózně efektní, robustní hudbu, jejíž struktura se odvíjela od několika drobných motivků; hudbu, která stála na základech postimpresionismu, Honeggera, Martinů…, ale neměla v sobě genialitu Janáčka, Bartóka nebo Prokofjeva. Zajímavější byly Vzpomínky Vítězslava Nováka a hlavně Jaro Josefa Suka, pro mě vrchol večera. Samozřejmě neselhávající účinek měla Sonáta 1. X. 1905 „Z ulice“ Leoše Janáčka, kde však mohla být pianistka přece jen zemitější, jak to uměl nezapomenutelně Josef Páleníček. Vynikající byla v jejím energickém podání Toccata Jaroslava Ježka. Novákovy Vzpomínky byly příjemně básnivé, nicméně interpretačně v podstatě dokonalý byl Suk. Tak promyšlenou interpretaci jsem dosud živě neslyšel. Stylově se rozloučila Bugatti stepem Jaroslava Ježka, u něhož bych si uměl představit více „jazzové“ lehkosti.
Poznání Páleníčka bylo pro mě objevné, nicméně za fantazijnost Nováka a Suka zaslouží paní Čechová velké ocenění. Potěšením bylo opětné setkání s klavírem Bechstein, i když jsem neměl pocit, že by jeho zvuk byl více „evropský“ nežli jeho konkurentů.
