pondělí, 13. listopad 2023

Jitka Čechová na křídlu Bechsteina

Napsal(a) 

Jitka Čechová, foto Petr Dyrc Jitka Čechováfoto: Petr Dyrc

Více než pět let rozšiřuje bohaté spektrum hudby v Praze cyklus klavírních recitálů Hybatelé rezonance. Hybateli jsou čeští umělci a umělkyně, rezonance je asi míněna jak ve vztahu k nástroji, tak obecně vyzařováním ušlechtilého zvuku, hudby a specifického étosu do otevřené veřejnosti. Pořadatelem, financiérem dodavatelem rezonance je společnost Bechstein (1853). Je příznačné, že pro tuto významnou firmu na evropském a částečně i světovém trhu je i malé Česko natolik důležité, že zde pořádá kvalitní koncerty a půjčuje spřízněným pianistům a pořadatelům své špičkové nástroje, kdežto světový klavírní leader Steinway je u nás v hluboké defenzivě.

Hybatelé rezonance jsou vlastně i českou reakcí a opozitem Klavírnímu festivalu Rudolfa Firkušného, který od roku 2013 pořádá Pražské jaro. Na křídlo C. Bechstein D 282 si už zahráli například Martin Kasík, Marek Kozák, Karel Košárek, Jan Bartoš, Ivo Kahánek. Hodně mi je sympatické, že Bechstein překračuje mantinely klasické hudby a pozval už třeba Nikol Bókovou, Beatu Hlavenkovou nebo Najponka. Některá jména se logicky opakují, nicméně doufám, že pořadatel bude v budoucnu ještě otevřenější. Do sezony 2023/24 byli pozváni Jan Bartoš, Jitka Čechová, Vít Křišťan a Ivo Kahánek.

Na klavírním recitálu Jitky Čechové 6. listopadu 2023 v klášteru sv. Anežky České jsem se ocitl víceméně náhodou. Nicméně brzy jsem zjistil, že to byla náhoda šťastná. Paní Čechová uvedla, že centrem programu je Sonáta Josefa Páleníčka (je manželkou jeho syna a bohužel jej už nezažila). Nemyslím si to. Slyšel jsem virtuózně efektní, robustní hudbu, jejíž struktura se odvíjela od několika drobných motivků; hudbu, která stála na základech postimpresionismu, Honeggera, Martinů…, ale neměla v sobě genialitu Janáčka, Bartóka nebo Prokofjeva. Zajímavější byly Vzpomínky Vítězslava Nováka a hlavně Jaro Josefa Suka, pro mě vrchol večera. Samozřejmě neselhávající účinek měla Sonáta 1. X. 1905 „Z ulice“ Leoše Janáčka, kde však mohla být pianistka přece jen zemitější, jak to uměl nezapomenutelně Josef Páleníček. Vynikající byla v jejím energickém podání Toccata Jaroslava Ježka. Novákovy Vzpomínky byly příjemně básnivé, nicméně interpretačně v podstatě dokonalý byl Suk. Tak promyšlenou interpretaci jsem dosud živě neslyšel. Stylově se rozloučila Bugatti stepem Jaroslava Ježka, u něhož bych si uměl představit více „jazzové“ lehkosti.

Poznání Páleníčka bylo pro mě objevné, nicméně za fantazijnost Nováka a Suka zaslouží paní Čechová velké ocenění. Potěšením bylo opětné setkání s klavírem Bechstein, i když jsem neměl pocit, že by jeho zvuk byl více „evropský“ nežli jeho konkurentů.

Luboš Stehlík

Mým rodným městem jsou Pardubice, kde jsem se učil hrát na housle a violu. Housle a zpěv jsem studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolutorium oboru hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupiv ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení muzikologie, kde moji diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil jsem v roce 1984 do knižní redakce nakladatelství Editio Supraphon. Od roku 1989 jsem působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho vymazání z českého hudebního života  jsem se stal v roce 1994 členem týmu, později šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Jsem partnerem manželky nejlepší ze všech, otcem tří dětí a dědečkem (zatím) sedmi vnoučat.

Komentáře

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.