Když může Český spolek pro komorní hudbu vsadit na nejlepší soubory domácí scény, je o úspěch postaráno. Platilo to jak o koncertu kvinteta Belfiato 24. ledna, tak o koncertu Bennewitzova kvarteta o pět dnů později, v pondělí 29. ledna.
Všichni máme v povědomí Afflatus Quintet jako jedinečný špičkový soubor – a stojí za pozornost, že z hráčů o generaci mladších se znovu utvořil soubor hudebníků podobných kvalit. Vznikl roku 2005 a jednotlivé členy dobře známe z několika orchestrů – nejen hornistku Kateřinu Javůrkovou, ale i hobojistu Jana Součka, klarinetistu Jiřího Javůrka, flétnistu Oto Reipricha i fagotistu Ondřeje Šindeláře. Větší polovina rudolfinského programu Belfiato Quintetu je už natočena. Na koncertě byl navíc jen úvodní kvintet Antonína Rejchy, následující Foersterův Dechový kvintet D dur, Dechový kvintet Pavla Haase a Janáčkův Sexter „Mládí“ mají i na loni vydané debutové desce u Supraphonu. Už v Rejchovi stálo za pozornost, jak soubor dovede střídat drobná ozvláštňující sóla jednotlivých dechových nástrojů a ansámblovou souhru. Rejchův Kvintet e moll č. 1 vyzněl jako mimořádně živá a duchaplná hudba.
Zatímco symfonie Josefa Bohuslava Foerstera se objevují vzácně, dechová kvinteta dobře vědí, jak zajímavou a barvitou skladbu v jeho Dechovém kvintetu mají. Je to neuvěřitelně bohatá skladba, ve které se nápaditost potkává s dokonalou prokomponovaností, vřelá a zároveň inteligentní hudba plná harmonických i melodických překvapení. Obě skladby druhé poloviny se pak nesly v uvolněnějším a rozvernějším slohu. Jsou to kratší kompozice plné folklórních nápěvů. Janáčkův Sextet zachycuje Janáčkovo „mládí“ v pozdním věku, Haas napsal skladbu pro podobné obsazení opravdu jako třicetiletý. A kontrast mezi klasickou první polovinou a spontánně muzikální „avantgardou“ celkovému vyznění koncertu jenom prospěl. Nejsympatičtější na celkovém projevu byla kombinace bezchybného hraní a určité zdrženlivosti a výrazové jemnosti.
Bennewitzovo kvarteto je letos rezidenčním souborem Spolku a jejich pondělní koncert byl druhý ze tří plánovaných. První ze dvou německých romantiků, kteří byli na programu, se pozornosti našich souborů moc netěší. Bennewitzovci ovšem zahráli Třetí smyčcový kvartet Roberta Schumanna s velkou koncentrovaností a přesvědčivým romantickým výrazem. Následoval Třetí kvartet Bohuslava Martinů: ten zaujme především tím, že každá věta je úplně jiná – od impresionistické lehkosti přes romantiku druhé věty po virtuózní finále. Po pauze byl na řadě Schubert, který je pro soubor po léta repertoárovým číslem.
I když je Smrt a dívka nejznámějším Schubertovým kvartetem, na našich pódiích zdaleka tak často nezní. Je to skladba slavná i náročná. Vrcholem provedení bývá pomalá variační věta, a bylo tomu tak i v pondělí. Variace na Schubertovu píseň, podle které je kvartet pojmenován, jsou kontrastní a přitom velmi přirozeně navazují jedna na druhou. K nejpůsobivějším momentům patřila sóla primária Jakuba Fišera, přednesená ve vysokých polohách s andělskou čistotou a přesvědčivým výrazem. V závěrečné větě dosáhli gradace, aniž by se pouštěli do zbytečně virtuózních temp. Celkově provedení drželo styl přesně na hraně klasicismu a romantismu, což je ideální. A hlavně, dařilo se udržet přesnost a nespoléhat jenom na emoce, kterých je tato hudba plná.
