středa, 19. červen 2019

Jiří Bárta rozzářil Rudolfinum

Napsal(a) 

 , foto Petra Hajská foto: Petra Hajská

Pražský komorní orchestr byl pro mě mnoho let zárukou vysoké tónové stability. Přiznávám že jsem jej někdy slýchával častěji, jindy méně. Více v době vedení Ondřejem Kukalem, méně v době Radima Kresty. Byla i doba, a není to tak dávno, kdy orchestr vysloveně stagnoval, možná byl i blízko svému konci. Nový umělecký život začal s příchodem houslisty Leoše Čepického, jenž v roli uměleckého vedoucího a koncertního mistra dává orchestru silnou energii. Koncert PKO 18. června ve Dvořákově síni pražského Rudolfina měl tři výrazné osobnosti – dirigenta Jiřího Rožně, violoncellistu Jiřího Bártu a skladatele Lukáše Hurníka.

 , foto Petra Hajská foto: Petra Hajská

Program otevřela premiéra Hurníkovy smyčcové dramatické „serenády“ The Walls of Prague, jež vznikla na podnět PKO. Skladba má mimohudební inspirační zdroj - báseň Henryho Wadswortha Obležené město, údajně první americkou báseň o Praze. V hudbě je údajně temně romantický obraz města, půlnoční armáda ozbrojených umrlců, Praha je prý obléhána podobně jako „naše duše, když čelí temným myšlenkám“… Nuže v hudbě to tak strašné nebylo. Určitě bych si pod hudbou, kdybych chtěl, uměl představit jiné příběhy. Podstatné je, že Lukáš Hurník složil výbornou, každému citlivému posluchači sdělnou muziku, kterou je jen třeba stejně dobře interpretovat. Jiří Rožeň asi neměl na nastudovaní moc času, ale odvedl výbornou práci a opět potvrdil, že je spolehlivým komunikátorem mezi posluchačem a hudbou 20. a 21. století. Jediným rušivým elementem byla do jisté míry sopranistka Barbora Řeřichová. Má pěkný lyrický soprán, hezkou barvu hlasu, ale někdy držela intonaci jen za cenu značného úsilí. Z textu si bohužel udělala vokalízu, takže na balkonu sálu jsem ničemu nerozuměl a želel absence básnické předlohy v programu. Za Leoše Čepického se ujala v této kompozici role koncertního mistra Markéta Dominikusová a zvládla to se ctí. (V orchestru došlo myslím k zásadní generační proměně, muzikantů starších 40 letech bylo z více než třiceti jen kolem sedmi.)

 , foto Petra Hajská foto: Petra Hajská

Problematičtější to bylo s vedením Patrika Sedláře v Schubertově Symfonii č. 1 D dur. Zde mi housle a charisma pana Čepického velmi chyběly. Toto juvenilní dílo bývá pro orchestry trochu oříškem. Jak jej uchopit? Jako pozdního Haydna, Mozarta nebo preromantického Beethovena? Levoruký dirigent dal přednost Haydnovi a asi udělal v tomto případě dobře. Kdyby měl více času, možná by bylo i více transparentnosti v souhře a drobných figurách, více práce s vnitřními hlasy, jásavosti v první větě a zpěvnosti. Kdyby nastudování vedl pan Čepický, možná by tam to vše bylo. Co se týká křehkého Andante, dokázal bych si představit líbeznější zvuk smyčců, decentnější dechy a dodýchávání konce frází. Menuet byl zbytečně těžkotonážní a finální Allegro vivace mohlo být více „vivace“. Respektuji však pojetí dirigenta.

 , foto Petra Hajská foto: Petra Hajská

Závěr byl v rukách Jiřího Bárty, který učinil z Saint-Saënsova Violoncellového koncertu č. 1. a moll vrchol večera. Skladbu jsem slyšel v různých verzích, většinou převažuje interpretace extrémní v kontrastech, dynamice, tempech, vibrátu… Ačkoli to bylo citově plnohodnotné, pan Bárta mě příjemně překvapil střízlivostí a jakoby filozofickým (racionálním?) přístupem k partituře. Bylo to výrazově nesmírně silné, promyšlené do poslední noty. Lepší živé provedení jsem neslyšel. Navíc velmi dobrý doprovod. Nevím, jestli je to šťastný příměr, ale Jiří Bárta mi svou neokázalostí a koncentrací jen na realizaci svého vidění skladby připomněl Pabla Casalse z poslední fáze jeho hudebního života. Jsem velmi zvědav na jeho živého sólového Bacha na letošním festivalu Struny podzimu, na který jakoby zval bachovský přídavek, jenž se setkal s obrovským aplausem.

Luboš Stehlík

Narodil se 20. dubna 1957 v Pardubicích. Housle a zpěv studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolvoval obor Hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupil ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení hudební vědy, kde jeho diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil coby redakční benjamínek v roce 1984 v nakladatelství Editio Supraphon – oddělení knih o hudbě,  kde redigoval ledacos, od Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby až po Cimrmana v říši hudby. Po roce 1989 působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho  vymazání z českého hudebního života se stal v roce 1994  nejdříve redaktorem a poté šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Je partnerem nejlepší manželky ze všech, otcem tří dětí a dědečkem raději nespecifikovaného počtu vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.