středa, 21. prosinec 2016

Ještě jednou Contempuls

Napsal(a) 

Ensemble Recherche, foto Karel Šuster Ensemble Recherchefoto: Karel Šuster

Osmý ročník pražského festivalu soudobé hudby Contempuls se uskutečnil po nenadálé přestávce v roce 2015 v tradičním listopadovém termínu v tradičních prostorách holešovické La Fabriky.  Kontinuita předchozích sedmi ročníků nebyla loňským výpadkem nikterak narušena a osmý ročník navázal prakticky plynule na dosavadní úspěšnou sérii. Festival vstoupil do svého osmého ročníku s novým dramaturgem Josefem Třeštíkem, který na tomto postu vystřídal jednoho z „otců zakladatelů“,  Petra Baklu. Bakla předal Třeštíkovi dobře zavedený i vedený podnik s podnětnou dramaturgií, znamenitými interpretačními výkony renomovaných zahraničních sólistů i ansámblů, mezi nimiž se v průběhu uplynulých sedmi ročníků začali sympaticky prosazovat i interpreti domácí. A nejen to, během prvních sedmi ročníků si Contempuls vybudoval i solidní, stabilní posluchačské zázemí:  počet stálých, věrných návštěvníků stoupal od ročníku k ročníku napříč generacemi a další zájemci přibývali. Toto vše znamenalo pro nového dramaturga jistě dobrý vklad do začátku, kdy bylo možné v osvědčených pozitivech pokračovat a zároveň přijít hned ve vlastním prvním ročníku také s řadou zajímavých inovací. Osmý ročník přinesl doposud největší počet světových premiér, konkrétně sedm, z toho pět od českých autorů a dvě od autora zahraničního. Většina ostatních skladeb byla na Contempulsu uvedena v české premiéře. Novinkou letošního ročníku byla i osobní vystoupení dvou zahraničních autorů: přednáška Kevina Volanse a veřejný rozhovor Hanse Abrahamsena před uvedením jeho skladby. A ještě jednu pozoru- i chvályhodnou novinku je třeba uvést: zavedení platformy Contempuls Lab pro mladé začínající soubory specializující se na tento druh hudby a rovněž pro projekty překračující hlavní dramaturgickou linii festivalu. Letos dostal na půdě Contempuls Lab příležitost soubor Ensemble Terrible z pražské HAMU.

Marián Lejava, foto Karel Šuster Marián Lejavafoto: Karel Šuster

Sólistou prvního koncertu (PKF - Prague Philharmonia, dirigent Marián Lejava) 11. listopadu byl britský klavírista Jonathan Powell, který pohotově zaskočil za onemocnělého Jana Bartoše v Klavírním koncertu č. 2 „La Mattina“ dánského autora Benta Sørensena (2009). Standardní menší symfonický orchestr s převážně standardním repertoárem se uvedl velmi sympaticky ve čtyřech kompozicích včetně jedné světové premiéry. Orchestrální věta To the Headland  japonského autora Jo Kondo je už 21 let stará a její styl dnes už zřetelně působí jako „retro“,  je to nicméně dílo do detailu pečlivě vykomponované a působivé. Právě ty jemně vypracované detaily vyšly v podání PKF dost přesvědčivě – bylo znát, že právě tato vrstva partitury je pro orchestr dobře čitelná a pochopitelná. Makrostrukturní proporce s orchestrem zřetelně vypracoval dirigent Marián Lejava. Klavírní koncert č. 2 „La Mattina“ (2009) Benta Sørensena zazněl ve znamenitém podání Jonathana Powella, jehož záskok za Jana Bartoše lze označit za úspěšný a plnohodnotný. Sólista hraje prakticky v celém rozsahu skladby, klavír místy působí spíše jako orchestrální než jako sólový nástroj, nicméně má i mnoho příležitostí k náležitému efektnímu vyniknutí. Vyjadřovací prostředky neobsahují nic extravagantního, autor sází spíše na ustálené, komunikativní prvky a postupy. Výsledkem je hudba, sit venia verbo, všestranně a široce srozumitelná, což žánru nástrojového koncertu zpravidla sluší. Novinka s názvem 3107 mil blízkosti (2016) Jana Trojana byla první ze sedmi letošních světových premiér. Rozsahem spíše skromnější dílo má velmi promyšlenou zvukovou koncepci, všudypřítomné proměny témbrů a artikulačních prvků v detailech i na rozsáhlejších úsecích jsou zde hlavními hybateli hudebního dění. Doslovná (dokonce několikanásobná) citace původní verze svatováclavského chorálu přišla v závěru skladby poněkud nečekaně a s jejím zasazením do kontextu celkové zvukové tkáně díla jsem měl osobně poněkud problém (beru ho plně na sebe) a to i po opakovaném poslechu ze záznamu. Jednovětá symfonie irského skladatele jihoafrického původu Kevina Volanse s názvem Daar kom die Alibama (2010) má všechny zásadní parametry tohoto dlouhodobou tradicí petrifikovaného žánru: značný rozsah s monumentalizačními tendencemi, dobře promyšlené střídání ploch statických s plochami stavěnými metodou rychlých nebo naopak pomalých soustředěných gradací s občasným využitím tradičních reminiscencí, které strukturu účinně zpevňují. Zde bych maximálně vyzdvihl výkon orchestru a dirigenta Mariána Lejavy, který svým zřetelným a dobře čitelným gestem orchestr znamenitě vedl v celém nesnadném programu.

Ian Pace, foto Karel Šuster Ian Pacefoto: Karel Šuster

Druhý festivalový koncert 15. 11. byl sólovým recitálem britského klavíristy Iana Pace. Jeho koncertní program sestával ze čtyř skladeb, ve třech případech českých premiér a úvodní kompozice Luboše Mrkvičky For Piano – Part G Part L byla druhou světovou premiérou letošního Contempulsu. Moderně uchopená „cykličnost“ nebo možná „sériovost“ tvorby celé řady dnešních skladatelů, spočívající v relativně početných a nadto neuzavřených řadách kompozic jednoho druhu či jedné autorské představy, je i případ tvorby Mrkvičkovy v dnes už početné sérii „For Piano“. Jednotlivé části spolu korespondují jen volně a lze je provozovat jak samostatně, tak i v rozmanitých konstelacích podle svobodné volby interpreta. Je zajímavé, jak jeden z archetypálních principů strukturace skladby, totiž princip vzájemných vztahů stejnosti a rozdílnosti (dichotomie „identita – kontrast“ mi osobně nevyhovuje) se nanejvýš individuálním způsobem projevil i v případě spojení dvou provedených částí série. Distribuce stejnosti a rozdílnosti je uvnitř jednotlivých částí a ve vztahu obou dvou celků samozřejmě velmi proměnlivá a posluchač ji vnímá skrze podání interpretovo. Dvouvětá Sonáta pro klavír č. 6 (2007 – skladatelovo poslední dokončené dílo) Horatiu Radulesca byla provedena s velkou pianistickou suverenitou a interpretačním nadhledem. Nejen znamenitě traktované „balkánské rytmy“ v užitých nápěvech rumunských lidových písní (vzdálený kontakt na Bartóka nešlo nepostřehnout), nýbrž i přítomnost prvků „klasické“ klavírní stylizace, které jsou spolehlivě a téměř okamžitě komunikovatelné, učinila toto dílo velice atraktivním a dobře čitelným. Z osobité tvorby dalšího Brita Michaela Finnissyho  zazněly dvě skladby typické pro autorův charakteristický styl. V nich se standardně traktovaná klavírní technika a virtuozita zahájená už v předchozí sonátě Radulescově ještě vystupňovala až k momentům vskutku imponujícím. Ian Pace se svým recitálem etabloval jako špičkový klavírista-specialista na soudobou hudbu a v rámci dosavadní historie Comtempulsu se jednoznačně přiřadil po bok takových celebrit jakými zde doposud byli např. Steffen Schleiermacher nebo Daan Vandewalle. 

Ensemble Recherche, foto Karel Šuster Ensemble Recherchefoto: Karel Šuster

Třetí festivalový koncert 15. 11. patřil renomovanému německému souboru Ensemble Recherche, který na Contempulsu vystoupil už potřetí. Tentokrát měl na programu jedinou rozsáhlou kompozici dánského autora Hanse Abrahamsena Schnee, doslova přelomové dílo z roku 2008. O tomto hodinu trvajícím cyklu deseti kánonů pro komorní soubor se od premiéry hovoří a píše jako o jednom ze zásadních hudebních děl počínajícího 21. století. Je to dílo subtilní zvukovosti a – v souladu s inspiračním zdrojem – podmanivě subtilního výrazu. Provedení Ensemble Recherche mělo všechny znaky zažitého interpretačního pojetí, soustředěně a trpělivě dávkujícího hudební impulsy a jejich rozvoj způsobem odpovídajícím i zvukově prostorovému a témbrovému formulování kánonických postupů (soubor zřetelně dělený na dvě vyvážené a témbrově charakteristické části). Výsledkem byl znamenitý posluchačský zážitek.

Jakub Rataj, foto Karel Šuster Jakub Ratajfoto: Karel Šuster

Čtvrtý koncert 21. 11. obstaral mladý začínající soubor vyšlý z prostředí Hudební a taneční fakulty AMU Ensemble Terrible. Právě tímto uskupením mladých nadšenců pro soudobou hudbu byla jako novinka letošního Contempulsu představena platforma Contempuls Lab – vší chvály hodný počin osmého ročníku. Contempuls Lab se totiž otevírá právě mladým souborům a projektům tak či onak překračujícím hlavní dramaturgickou linii festivalu. Program zahrnoval čtveřici skladeb z nichž dvě zazněly ve světové premiéře.  Byly to opět kompozice mladých českých autorů Jakuba Rataje a Jana Ryanta Dřízala.  Kvalita výkonu souboru zřetelně stoupala od první k poslední skladbě: Zatímco světové premiéře Culmination Jakuba Rataje by se dalo ledacos samozřejmě vytknout, nejisté provedení vrhlo i určitý stín na skladbu samotnou zejména co do dojmu z její vnitřní uspořádanosti, v následujících skladbách se soubor postupně zkonsolidoval a jeho projev získával čím dál zřetelněji žádoucí jistotu a klid. Interpretačně, zejména intonačně nesnadný Sirenengesang  Benta Sørensena vyzněl velmi uspokojivě a druhá světová premiéra programu, Zlomené květiny Jana Ryanta Dřízala, už měla výrazné znaky interpretačního podání s potřebným přehledem o stavebných i výrazových nuancích celku (zde zejména ustavičné vědomí jednotlivých úseků skladby jako vzájemných variant) i nadhledem nad technickými nároky i záludnostmi partitury. V poslední skladbě programu, Torsion: Transparent Variation na Contempulsu už také takřka zdomácnělé Rakušanky Olgy Neuwirth byl už výkon Ensemble Terrible takřka suverénní. Svou zásluhu na tomto dojmu měl nepochybně také imponující výkon sólisty – věhlasného francouzského fagotisty Pascala Galloise, na jehož popud skladba vznikla. V celém programu soubor Ensemble Terrible perfektně vedl dirigent Marek Šedivý.

Pascal Gallois pokračoval ve svém fenomenálním výkonu po přestávce, kdy se stal jediným aktérem pátého koncertu (21. 12.) celého zasvěceného sólovému fagotu. Projev Pascala Galloise byl hodný nejvyššího obdivu nejen kvůli svrchované technice, nýbrž i kvůli prosté fyzické výdrži – strávil takřka půldruhé hodiny nepřetržitě na pódiu a postupně provedl šest kompozic, z nichž většina počítá s cirkulárním dechem. Ten Gallois ovládá mistrovsky. Po úvodních dvou drobnostech György Kurtága Gérard de Nerval (1986) a György Króo in mmoriam (1997) přišla na řadu nejprve impresivní kompozice Sen VII japonského skladatele Toshio Hosokawy, další ukázka moderní „cykličnosti“. Hosokawa interpreta a jeho hráčské možnosti dobře zná (svou skladbu mu ostatně věnoval) a využil jich vrchovatě pro hudební projev spojující charakteristické prvky japonské tradiční hudby a moderní hudbou řekněme euroamerického okruhu. Torsion  Olgy Neuwirth jsme vyslechli krátce po jejím provedení s komorním souborem Ensemble Terrible v neméně sugestivním podání sólové verze. Pak přišla na řadu proslulá Sequenza XII Luciana Beria, doposud považovaná za hráčsky nejobtížnější kompozici pro sólový fagot. Gallois se přes ni přenesl s neuvěřitelnou samozřejmostí a lehkostí (zahrál ji zpaměti!) a prezentoval její myšlenkový i, řekněme, strukturní svět s náležitou výmluvností a doslova leskem. Na závěr jednoho ze špičkových programů letošního Contempulsu zazněla ještě skladba Celluloid, kterou se rakouský skladatel Johannes Maria Staud vyznal ze svého obdivu k fagotu a jeho širokým technickým, zvukovým i výrazovým možnostem, které odkrývá a prezentuje právě Pascal Gallois.

Pascal Gallois, foto Karel Šuster Pascal Galloisfoto: Karel Šuster

Na programu šestého koncertu 21. 12. byla jediná kompozice, téměř třičtvrtěhodinová věta Oort Cloud dánského autora Jexpera Holmena. Její statická, nesmírně pomalu, takřka neznatelně se pohybující hudba feldmanovské nátury je orientována na „kosmickou tematiku“ a od interpretů – v tomto případě dánsko-německého tria dvou akordeonů (Frode Andersen a Frode Haltli) a saxofonu (Torben Snekkestad) - vyžaduje v prvé řadě hlubokou koncentrovanost a trpělivost při pozvolném budování rozměrné a minimálně proměnlivé zvukové plochy. To platí především pro oba akordeonisty, kteří takto vytvářejí jakési nekonečné prostorové pozadí pro aktivnější vstupy saxofonu.

Sedmý koncert 25. 11 obstaralo švédsko-irské duo Jonny Axelsson, bicí nástroje a Kevin Volans, klavír. Program byl postaven jako skladatelský recitál Kevina Volanse, který se na letošním Contempulsu jako skladatel představil už podruhé (na zahajovacím koncertě uvedla Pražská komorní filharmonie Volansovu symfonii) a nadto připravil v prostorách HAMU autorský workshop. Komorní tvorba pro klavír a bicí nástroje zahrnovala další dvě světové premiéry  - Akrodha 3 a Perc:Piano (Reflets dans l´eau) – obě pro klavír a bicí nástroje. Pozoruhodná byla zejména skladatelova práce s bicími nástroji a to ve všech čtyřech skladbách programu, které s bicími počítají. Volans neakcentuje prvořadě očekávaný rytmus, nýbrž daleko spíše témbr, artikulaci a dynamiku rozmanitě sestavovaných skupin nástrojů, přičemž jeho artikulační postupy jsou nápadně odlišné u kovových, keramických nebo dřevěných idiofonů a u rozmanitých typů membránofonů. Samozřejmé odlišnosti nastupují u nástrojů laditelných a neladitelných (perc:piano). Je jisté, že široký prostor je zde vymezen pro aktivní vklad hráče samotného. Jonny Axelsson je vskutku špičkový perkusionista a většina provedených skladeb je psána právě pro něho, nicméně základní souřadnice jsou přece jen vymezeny skladatelovým záměrem. Báječná, v celkovém výrazu spíše věcná, střízlivá hudba.

Hans Abrahamsen, foto Karel Šuster Hans Abrahamsenfoto: Karel Šuster

Závěrečný, osmý festivalový koncert (25. 11.) obstaral domácí soubor Prague Modern včetně třetího festivalového vystoupení Pascala Galloise tentokrát v roli dirigenta tří skladeb včetně poslední, sedmé světové premiéry. Druhou skladbou se prezentoval Hans Abrahamsen, jehož volné variace Wald se vyznačovaly až dojemně prostou melodickou přímočarostí a výrazovou proměnlivostí z okouzlení atmosférou lesa, jehož je zjevně romanticky naladěná duše skladatelova upřímnou obdivovatelkou. Světová premiéra skladby Nostalgia II Jiřího Kadeřábka byla uvedena jako druhý díl předpokládané „nostalgické trilogie“  a jakýsi druhý gradační stupeň nikoli nostalgické nálady jako takové (ta totiž jakoby gradaci principiálně nepřipouštěla), nýbrž jakési intelektuální meditace o povaze reálných i potenciálních možností nostalgie, respektive čehosi jako „reflexivní nostalgie“. Do těchto sfér objem mého intelektu bohužel nedosáhne, nicméně respektuji autorův záměr a s uspokojením hodnotím technické a zvukové vypracování partitury, jejíž vyznění mě velmi uspokojilo.  Závěrečná skladba programu i celého osmého ročníku festivalu – Drawing Tunes and Fuguing Photos Benedicta Masona na mne působila dojmem zcela přirozeného organického hudebního projevu a po jejím skončení mě naprosto vyděsil autorský komentář (nikdy nečtu autorské komentáře v programových brožurách předem), který byl o něčem úplně jiném, než mé posluchačské dojmy. Inu, taková už hudba zkrátka je, taková nejspíš vždy byla a nejspíš i v budoucnu bude. Pro mne znamenala Masonova kompozice hudebně živé, přirozené vyústění celého osmého ročníku Contempulsu: celkově ho hodnotím jako velice zdařilý v oněch standardních položkách i v položkách nově zavedených. Díky dobře fungující spolupráce s Českým rozhlasem (ČRo 3 Vltava) získal letošní Contempuls i hojnou propagaci a publicitu, což se velmi pravděpodobně projevilo i na stabilním vysokém zájmu publika o všechny festivalové koncerty. Český rozhlas pořídil rovněž nahrávky všech koncertů, které budou postupně odvysílány v pořadech Vltavy. Zbývá ještě popřát hodně zdaru následujícímu devátému ročníku.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.