Její Kostelnička

Letošní Festival Janáček Brno zažil jeden ze svých vrcholů těsně před zákazem zpěvu (stav nouze platí od pondělí 5. řijna 2020). Janáčkovu Její pastorkyňu režírovanou Martinem Glaserem uvedli v Janáčkově divadle v sobotu 3. října a na neděli 4. října se divadlu podařilo přeložit plánovanou pondělní reprízu. V roli Kostelničky v sobotu hostovala slavná finská pěvkyně Karita Mattila. Přestup z role Jenůfky do role Kostelničky s ní před čtyřmi lety připravoval ještě dirigent Jiří Bělohlávek (koncertně s Českou filharmonií v Praze v dubnu 2016) a má ji nastudovanou parádně. Patří k těm cizincům, kteří předvedou svou roli v krásné češtině s jen sotva znatelnými nedokonalostmi.

Kostelnička je v jejím podání skutečná osobnost. Je až podivuhodné, jak málo pěvkyň je schopno vymodelovat tu nevšední postavu na této úrovni. Když pěvkyně přichází v prvním jednání znenadání do mlýna, obecenstvo si jí okamžitě všimne. Je charismatická, hrdá a trošku povznesená nad své okolí. Osoba, které si všichni ve vesnici váží a chovají k ní až posvátnou úctu. Myslím si, že přesně takto by měla Kostelnička působit od samého počátku. Nesmí se tiše vplížit. S ní přichází boží zákon, je nezpochybnitelnou mravní autoritou. Také v Jenůfce vzbuzuje v zásadě to, co v ostatních vesničanech, jen je jí přece jenom bližší…

Strhující bylo zejména druhé jednání, chytře a citlivě umístěné do scénografie Pavla Boráka s řadou totožných kójí, v nichž postavy mají k sobě daleko nebo se dokonce míjejí. Představitelka Kostelničky má ojedinělou příležitost, aby vystavěla charakter té silné ženy ve velkém oblouku. Z Jenůfčina těhotenství a porodu je téměř zhroucená („A já si na tobě tak zakládala!“), ale nemíní se poddat – to jí její povaha nedovolí. Překotně přemýšlí, co je třeba udělat, aby se obě vyhnuly ponížení. Smutně dochází k názoru: „Nezbývá (mi) než Jenůfu dát Štefkovi k utrápení…“ Udělá pro to všechno. Pozve Števu, svěří se mu s tím, že Jenůfu schovávala a že se jí narodil chlapeček. Padá před ním na kolena, prosí ho se sepjatýma rukama (tak se dosud pokořila jen před Pánembohem). Ale Števa (zde téměř zkarikovaný slaboch v podání Richarda Samka) od ní utíká a je pouze ochoten na dítě tajně platit („Jen nerozhlašujte to, že je to moje.“). Přichází jeho nevlastní bratr Laca, Kostelnička mu vše ztěžka odvypráví a Laca vyhrkne: „A já bych si měl sebrat to Štefkovo děcko?“ Kostelnička bleskurychle uvažuje – ano ovšem, to děcko je problém, musí pryč. A řekne Lacovi, že chlapec zemřel. Nastává chvíle pravdy: Mám dítě někam odvézt? Ne – strčím je pod led. („Do jara, než ledy odejdou, památky nebude. K Pánubohu dojde, dokud to ničeho neví.“) Je jasně patrné, jak je situací zahnaná do kouta, ale pevně se rozhodne pro rázné řešení, pro zločin.

Pavla Vykopalová, foto Marek Olbrzymek

Kostelnička Jenůfčino dítě nesnáší. Nedotkla by se ničeho, co k němu patří. Pro ni je ztělesněním Števy, který se zachoval jako zbabělec („A to děcko, celý bleďoch Števa, zrovna se mi tak protiví.“). Karita Mattila zároveň se sundáním důstojného černého čepce, který nosí mimo dům, ztratila kus svého sebevědomí. Těžko, velmi těžko situaci prožívá. Neovládá se, ve zlosti kopne do stoličky a pak se jí, je přece křesťanka, jako by omlouvá a pohladí ji. Umělkyně trošku povolila v držení těla, každý výraz a pohyb váží na lékárenských vážkách. Výrazně přenáší těžiště těla, čím dál tím víc jím manipuluje, pracuje s tempem a rytmem, je to svrchovaná herečka. Dítě bere do svého velkého šátku tak, aby se na ně nemusela ani podívat. Teprve po svém návratu domů pochopí, že je „vražednice“. Pomalu jako by kameněla, tuhne jí krk, drží se jen silou vůle. V závěru jednání se zhroutí k zemi jako podťatá.

Ve třetím jednání je z Kostelničky jen stín toho, čím byla prve. Každému (včetně Jenůfky a Laci) musí být ta její náhlá proměna až nepochopitelná, byť se domnívají, že je „jenom“ nemocná. A pak, když se chystá Jenůfce a Lacovi požehnat před svatbou, zazní výkřik „Nějaká bestyja uničila dítě!“ a Kostelnička ví, že dohrála. Přikrčí se až k zemi, nejraději by spáchala sebevraždu, ale nedovolí si to, protože kdyby se nepřiznala, soudili by Jenůfu. A tak se v ní na chvíli probudí ta bývalá energická Kostelnička. Odchází jako silná osobnost, která sama vyzve Rychtáře, aby ji odvedl v poutech – nastavuje mu ruce. Nadešel čas účtování.

Pavla Vykopalová a Karita Mattila, foto Marek Olbrzymek

Karita Mattila JE Kostelnička. Vysoká vznosná postava, sebevědomé vystupování, kolaps a nakonec přiznání viny a pokora. Žena, která sama sebe zlikvidovala. Stejně šokující to musí být i pro celé její okolí. Jenom Jenůfka ve svém zoufalství pochopí, že jí její pěstounka chtěla ulehčit život doslova za každou cenu („Nezatracujte ji. Dopřejte jí času k pokání! Aji na ni Spasitel pohlédne!“). Je to zlomový okamžik v Jenůfčině životě (výborná Pavla Vykopalová) a jistě se z něj nikdy nevzpamatuje. Její nejbližší osoba ji zklamala. Může však v životě pokračovat po boku Laci, který ji neopouští. Zpívá mu své smířené: „Odešli… Jdi také!“ Scéna, která neumírá nikdy…

Karita Mattila je operní herečka non plus ultra. Zpívá nádherně, nepodcení ani jediný tón, ani jediné drobné parlando. Její zpěv je bohatý výrazově, je plný dynamických změn a jistý ve frázování. Její Kostelnička je živý člověk, Mattila žije na jevišti její život. Ač používá postupy v divadle již historicky dané (nebo právě proto), její výkon je strhující. Zpívá krásně, rozumíme a věříme jí každé slovo. Přizpůsobila se Glaserově inscenaci tak, jak jen byla schopná. A to je u hostujících umělců mimořádné. Zkoušela tři dny se souborem Janáčkova divadla a vstoupila do inscenace, která věru není jednoduchá.

Karita Mattila, Richard Samek a Jitka Zerhauová, foto Marek Olbrzymek

Brněnský operní soubor věnoval představení všechny své síly. Dirigent Marko Ivanović řídil večer s úžasným nasazením. Napadlo mne, že jeho pojetí Pastorkyně velmi obohatila jeho nedávná premiéra Janáčkova Osudu. Pastorkyňa získala na celistvosti a dramatičnosti, zněla výrazněji, sugestivněji, v sehrané spolupráci orchestřiště a jeviště. Pavla Vykopalová je jedinečná Jenůfka a pokud jí některé výšky nezněly úplně volně, dá se předpokládat, že se na nich možná podepsala zkoušková příprava Řeckých pašijí Bohuslava Martinů, které měly mít v jediném obsazení na festivalu premiéru za pár dní, 7. října (odloženo na 20. října). Bude v Pašijích Kateřinou. Števu rozezpíval Richard Samek víc ve druhém jednání, Petr Berger (budoucí Manolios v Pašijích) byl věrohodným Lacou, podobně jako Jitka Zerhauová Stařenkou Buryjovkou. Jiří Sulženko spolehlivě zazpíval Stárka, ale nemile překvapil podivně stereotypní gestikou. Sbor byl jako obvykle excelentní, orchestr právě tak.

Představení mělo neobyčejnou atmosféru. Diváci ani nedýchali. Závěrečný potlesk prudce zvedl všechny ze sedadel. Nadšení bylo všeobecné – diváci tleskali postupně účinkujícím, celý soubor Karitě Mattile, ona souboru i divákům. Krásný večer, neobyčejný zážitek. Leoš Janáček byl určitě spokojen.

Sdílet článek: