Jedna hlava, jedno srdce, osm rukou…

A vkus pro míru, respekt a cit pro záměr skladatele, vědomí souvislostí obsahu díla. To je  Wihanovo kvarteto. A především tímto se výrazně liší od mnohých podobně dokonale technicky připravených interpretů. Wihanovo kvarteto (Leoš Čepický, Jan Schulmeister, Jiří Žigmund a Aleš Kaspřík) nepodléhá vábení módních trendů dovedených leckdy až do zkreslující karikatury. Zodpovědnému a poučenému přístupu k  dílu jistě přispívá i dlouhodobá personální stabilita souboru. Někdy jsme svědky opaku. Komerční tlak, povrchnost a neznalost publika, touha po zviditelnění nadřazená umělecké soudnosti (nejpříšernější ukázky bují ve scénických inscenacích klasické opery), vede ke stále častější tendenci téměř hysterického přehánění a ke zpitvoření skladatelova sdělení.

Na mimořádném koncertě jarní řady Svatovavřinecké sezony na pražském Újezdě zazněl 7. února opravdu mimořádný koncert. Wihanovo kvarteto nejprve předneslo Kvartetní větu c moll, D 703, Franze Schuberta. Prvky Schubertova dramatického romantismu Wihanovci předvedli do nejmenšího detailu ve vší zřetelnosti, s úžasnou sugestivitou. Koncertní síň citlivě upravená z prostor zaniklého gotického kostelíka se mi jeví akusticky i esteticky ideálním místem poslechu komorní hudby. K plasticitě a vyrovnanému zvuku nástrojů smyčcového kvarteta výrazně napomáhá konstrukce dutého dřevěného pódia. To například umožňuje jinde neslýchanou dokonalou zřetelnost všech tónů violoncella. 

Čtyřvětý Smyčcový kvartet č. 6 f moll, op. 80 napsal Felix Mendelssohn-Bartholdy v roce svého předčasného úmrtí, a možná i proto se jeho atmosféra liší od prosluněné lehkosti většiny jeho skladeb. V dramaturgii programu a provedení Wihanovců vyzněl obzvláště působivě, jako jakási obdoba či pokračování Schubertova zápasu s tragickým osudem. Je dobře, že Mendelssohnova kvarteta a vůbec jeho komorní tvorba se opět stávají částí kmenového repertoáru koncertních těles, neboť v druhé polovině minulého století byla až na výjimky zbytečně opomíjena.

Druhou polovinu večera zaplnil čtyřvětý Klavírní kvintet f moll, op. 34Johannese Brahmse. Wihanovci jej provedli s  klavíristkou Naomi Oka, se kterou spolupracují již delší dobu. To se projevilo nejen ve stejném pojetí stavby provedení, ale i v citlivosti, s jakou se tato půvabná japonská princezna začlenila do uceleného a vyrovnaného zvuku souboru. Zdejším korpusem pódia umocněný zvuk klavíru mohl snadno dunět a přečnívat nad ostatními, což jsem v tomto sále občas zažil. To co je zde výhodné pro cello, je pro komorní klavír nevítané. Naomi Oka okamžitě po prvních tónech zvuk přizpůsobila, takže soubor  se zaskvěl ideálním souzněním klavíru a smyčců. Velmi mne zaujalo provedení spiccat a pizzicat ve Scherzu, která tvarem i zvukem překvapivě zajímavě korespondovala s klavírem.  Závěr Finale pak dosáhl téměř symfonického zvuku.  Aplaudujícímu publiku se umělci odměnili brilantním zajiskřením Furianta z Kvintetu A dur Antonína Dvořáka.