čtvrtek, 24. březen 2016

Jedinečný Janáček skvělých Wihanovců

Napsal(a) 

Foto Marklik.cz Foto Marklik.cz

V minulém roce tomu bylo již 30 let, kdy student AMU Aleš Kaspřík vyzval své tři spolužáky k založení smyčcového kvarteta, které již v následujícím roce suverénně zvítězilo v Mezinárodní soutěži Pražského jara. Od této chvíle se odvíjí nepřetržitá řada úspěchů a ocenění, která řadí Wihanovo kvarteto mezi nejpřednější světovou interpretační elitu. Často úmyslně zdůrazňuji fakt, že takových komorních souborů je u nás více, než kdekoliv jinde, a nejen na počet obyvatel. Jestlipak to není i proto, že podpora a pochopení významu kultury a umění je ze strany politické reprezentace a Ministerstva kultury zatím pořád zřetelně větší, než je tomu např. v Pobřeží slonoviny či Gabunu? ... Navíc lze doufat, že v rostoucím kulturním porozumění Čína jednou konečně postaví i Praze odpovídající velký koncertní sál, když Japonci se k tomu nemají... Než vraťme se k tématu.

21. března, v rámci 121. sezony Českého spolku pro komorní hudbu, předneslo Wihanovo kvarteto (Leoš Čepický, Jan Schulmeister, Jakub Čepický, Aleš Kaspřík) v Dvořákově síni Rudolfina díla D. Šostakoviče, L. Janáčka a L. v. Beethovena.

Smyčcový kvartet č.1 C dur op. 49  (Moderato – Moderato – Allegro molto – Allegro) Dmitrije Šostakoviče (1906-1975) je první kvartetní kompozicí z řady posléze patnácti nesmírně působivých a velmi osobních výpovědí. Podobně jako Beethoven, Šostakovič do kvartetní formy vložil nejniternější a nejintimnější pocity a myšlenky. První kvartet se však od ostatních ještě dosti liší, a to především svou náladou i duchem. Šostakovič byl ideology socrealismu tvrdě kritizován za formalismus, označen za nepřítele lidu a byl vystaven perzekuci. Proto stáhl provedení 4. symfonie a napsal v „přijatelnějším“ duchu 5. symfonii, kde naštěstí kritici pod zdánlivou nezávadností nepoznali krutě sžíravou kresbu tehdejší doby. Po jejím dokončení napsal kvartet, působící jako hudba plná úlevného klidu a svěžesti. Průzračná lyrika 1. věty v osminách závěru působila jako ukolébávající tikání spokojeně plynoucího času, 2. věta zaujala skvělým přednesem a krásným zvukem dlouhého sóla violy. Když odešel z kvarteta Jiří Žigmund, obával jsem se, že jeho jedinečnému hudebnímu charizmatu se těžko někdo může vyrovnat. Ukazuje se, že Jakub Čepický, ač jiného založení, je schopen stejně velké přesvědčivosti a muzikality. Stal se kvartetu zřetelnou záchranou v riskantní chvíli, a myslím, že to byla oboustranně skvělá volba. 3. a 4. věta působily až nešostakovičovsky bezstarostně, téměř jako radostně rozverné dětské hopsání s lehce parodickými náznaky sovětské hudební estetiky. Tento kvartet je obsahově daleko jednodušší a prostší, než pozdější kvartetní opusy. Wihanovci jej však přednesli s čistotou a půvabem, jenž umožnil nahlédnout do málo známého, radostnějšího a šťastnějšího zákoutí skladatelovy duše.

Foto Marklik.cz Foto Marklik.cz

Čtyřvětý Smyčcový kvartet č. 2 „Listy důvěrné“ Leoše Janáčka (1854-1928) není třeba čtenářům Harmonie popisovat. Není snad českého kvarteta, které by jej nehrálo. Vzorem jeho interpretace mi dlouho bylo provedení Smetanovců v analytické redakci dr. Milana Škampy. Ze Škampovy analýzy vychází i Wihanovo kvarteto. Jejich provedení na tomto koncertě však bylo nejpůsobivější a nejpřesvědčivější ze všech, co jsem měl možnost slyšet. Zmíním alespoň jeho některé podstatné prvky: kompaktní ucelenost jak vět, tak celku, promyšleně vystavěná a sugestivně procítěná dramatičnost, stavba frází, tektonické oblouky vzepětí a zklidnění ploch zvuku a barev, atd. V 1. a 2. větě opět skvěle znělá a působivá sóla violy, úžasná lavina crescenda dramatického závěru. Opakuji, lepší provedení jsem neslyšel, a toto byl bezesporu vrchol celého skvělého večera.

Provedení Janáčka mi trochu zastínilo dojem ze Smyčcového kvartetu F dur op. 59 č. 1 Ludwiga van Beethovena (1770-1827). Beethoven všechna tři kvarteta op. 59 psal na objednávku svého mecenáše, knížete A. K. Razumovského, jemuž je i dedikoval. I v kvartetu F dur se proto objevuje téma ruské písně či mazurkový rytmus. Dílo se vyznačuje typicky beethovenovskou šíří citů, dramatickými momenty a filozofickou hloubkou, stejně jako závěrečnou nezdolnou životní energií a optimismem. Toto rozsáhlé čtyřvěté dílo je v mnohém směru náročným úkolem jak pro jednotlivé hráče, tak pro vyznění souboru jako „jednoho nástroje“ se zřetelnou artikulací vedení a významu jednotlivých hlasů. Wihanovci jsou jedni z nejdokonalejších beethovenovských interpretů, jejich nahrávka všech Beethovenových kvartet, stejně jako jejich cyklus v Anežském klášteře, patří mezi nejskvělejší a nejpoučenější provedení. Toto platí bezesporu i pro tento večer. Avšak měl jsem dojem, že o trochu méně, než tomu byl dříve. V tomto opusu jsem zřetelně vnímal cosi jindy u Wihanovců nezvyklého, co však trochu bylo zřejmé i v předchozích skladbách. Byl to zvuk, tón violoncella, jenž se lišil od ostatních. To mohla způsobit např. špatně postavená či hnutá duše nástroje (či snad jiné cello?). V každém případě, violoncello znělo oproti ostatním jaksi matně. Škoda. Ale i tak, provedení geniálního díla bylo jako celek mistrovsky příkladné.

Závěrem se umělci rozloučili Cavatinou z Beethovenova kvartetu op. 130 s až nezvykle cudným, ale neobyčejně sugestivním a jímavým primáriovým Beklemmt.

Pravoslav Kohout

Narodil se 27. 11. 1943 v Praze. Otec byl cellista (Smetanovo kvarteto) a matka klavíristka. Od 6 let se učil na housle u prof. dr. Josefa Micky, později u něj na Pražské konzervatoři. R. 1962 byl přijat na AMU (prof. dr. Alexandr Plocek), od r. 1963 do r. 1969 studoval na Moskevské konzervatoři P.I.. Čajkovského u prof. Galiny V. Barinové. Po povin. vojen. službě (1969 AUS) byl členem PKO (Pražského komor. orch. bez dirig.) .R.1972 založil Nové smyčcové kvarteto a v témže roce se stal prof. Teplické konzervatoře, odkud r. 1974 přešel na Plzeňskou konzervatoř. Následkem autohavárie r. 1975 ukončil koncertní činnost (kvarteto pokračovalo s primariem P. Hůlou jako Kocianovo kvarteto). V následujících letech byl pedagogem na Escuela Superior de Música y Dansa v Mexiku, LŠU Voršilská v Praze, Keski-Suomen konservatorio a Mikkelin musiikkiopisto ve Finsku. R. 1992 zpracovával v Praze spec. zadání MŠMT ČR na téma vysokého uměl. školství. Tehdejší hrozba zrušení základního uměleckého školství jej přiměla stát se r. 1993 ředitelem ZUŠ (Praha Smíchov), v letech 1993-2012 byl předsedou Ústřední umělecké rady ZUŠ ČR. 2009 mu byla udělena cena AZUŠ ČR „Za významný přínos atd.“ Po několika operacích levé ruky, od r.1981 do r. 1992 opět občas koncertoval. Od r. 2016 je členem neformální skupiny „Pondělníci“. Nyní se věnuje pouze skladbě a hudební publicistice. Jeho celoživotním koníčkem je tvorba karikatur, koláží a slovních hříček.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.