pátek, 16. prosinec 2016

Jeden rok s Martinů, na jeho konci nová deska a zpustošená zem

Napsal(a) 

Ludmila Kromková, Lukáš Vasilek a Jiří Brückler, foto Petra Hajská Ludmila Kromková, Lukáš Vasilek a Jiří Brücklerfoto: Petra Hajská

Na samostatných sborových koncertech, které v posledních dvanácti měsících nabídl Pražský filharmonický sbor, zněl povětšinou Janáček a Martinů, což je podle mého z určitého pohledu správné a logické. PFS vydal na začátku listopadu u Supraphonu desku s kantátami Martinů a koncert 15. prosince, který byl zároveň jedním z koncertů festivalu Dny Bohuslava Martinů, tak zakončil roční intenzivní práci, do níž spadá i využití právě připravované nové kritické edice kantát. Nahrávku, které se ještě budeme věnovat v podrobné recenzi, označil šéfredaktor Luboš Stehlík „za desku roku české provenience“, práce se tedy víc než vyplatila.

Pro posluchače, kteří všechny zmíněné uplynulé koncerty (včetně toho na festivalu Janáček Brno) navštívili, mohla začít hrozit určitá únava z tolika Janáčků a Martinů. Počítám se mezi ně i já, a ačkoli jsem velká milovnice obou pánů autorů, už se těším, že například v květnu příštího roku uslyším v podání PFS Honeggerova Krále Davida a taky věřím, že PFS je momentálně v takové umělecké formě, v níž si může dovolit vmanévrovat své publikum i do poslechu méně známých jmen 20. století.

PFS, foto Petra Hajská PFSfoto: Petra Hajská

Naopak odvážným (a pro mě obrovsky potěšujícím) krokem od PFS je v čase vánočních koncertů postavit do centra programu Martinů Izaiášovo proroctví, které posluchači rozhodně žádnou radostnou zvěst o příchodu spasitele nepřináší. Kantátu pro mužský sbor na starozákonní text proroka Izaiáše komponoval Martinů před svou smrtí a stihl dokončit pouze dvě věty, k nimž použil pasáže o zkáze Babylona a zpustošení veškeré země. Dvacetiminutová skladba ale jako torzo nepůsobí, důležitou úlohu v ní hrají trubka (Marek Zvolánek) a tympány (Daniel Mikolášek) jakožto nositelé apokalyptické nálady, mužský sbor jako burácivá deklamační síla slova a sólový baryton (výborný Jiří Brückler) jako ztělesnění prorockého hlasu. Při představě Martinů komponujícího několik měsíců před smrtí skladbu s tematikou zmaru veškerenstva bývá často zmiňována paralela s Mozartem a jeho Requiem, jakási mystická předtucha vlastního konce. Z korespondence ale víme, že Martinů se zemřít nechystal, měl ještě plno plánů do budoucna. I tak má v sobě Izaiášovo proroctví impozantně zakódováno rozměr lidské bázně z konce života.

PFS, foto Petra Hajská PFSfoto: Petra Hajská

Vokální vybavenost pánské části sboru atmosféře velice napomohla, i když bylo občas při jednotlivých nástupech znát, že tenhle Martinů ještě není tolik zažitý jako Legenda z dýmu bramborové nati, která zněla v první půli a která je i na zmíněné nahrávce. Sbormistr PFS Lukáš Vasilek cítí kantáty Martinů velice střízlivě, ve svižných tempech, klade maximální důraz na deklamaci, přesnost a kulturu tónu, decentně frázuje. Když se tohle všechno spojí s překrásným textem Miloslava Bureše o Panně Marii, která nechce být uvězněná v kamenné soše, a tak sestoupí z oltáře a vyjde do polí, poslech se stává zážitkem. Sopránové sólo s velkou grácií a krásnou češtinou zpívala Pavla Vykopalová, altu Ludmily Kromkové se takových kvalit bohužel nedostávalo.

Večer rámcovaly Janáčkovy sborové kompozice, na začátku Říkadla, na konci Otčenáš. Dvě zcela protichůdné skladby, formálně i obsahově, v obou sbor obstál na výbornou. Říkadla jako hříčky se slovy by stačilo "jen" přesně zazpívat, ale od PFS se mi dostává i té hravosti navíc. Pokaždé když slyším od mužské části sboru "Franta rasů hrál na basu staré krávě u ocasu", mám pocit, jak kdyby v každém z nich kus toho malého Franty byl.

Michaela Vostřelová

Narodila se ve městě Bedřicha Smetany, první hudební vzdělání získala ve městě Bohuslava Martinů. Bakalářské studium hudební vědy v Olomouci ukončila prací o raném vokálním díle Martinů, brněnské magisterské studium jejím rozšířením pod vedením Miloše Štědroně. Písněmi, tentokrát Ebenovými a Schubertovými, završila i studium zpěvu na Pardubické konzervatoři pod vedením Hany Medkové. Badatelskou práci si vyzkoušela v Centru Bohuslava Martinů, pedagogickou v ZUŠ Ratibořická, novinářskou v Harmonii, kde se od roku 2011 učí, jak hudbu slyšet a jak o ní psát. Je editorkou webu, který právě čtete.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.