sobota, 11. prosinec 2010

Jeden debut a tisící premiéra

Napsal(a) 

V sobotu 16. října 2010 zahajovaly abonentní sezonu ve Velkém sále Společnosti přátel hudby hned dvě stálice vídeňského hudebního života, Vídeňští filharmonikovéConcentus musicus Wien . Oba zahajovací koncerty poznamenaly záskoky. Původně ohlášeného debutanta filharmonických abonentních koncertů Esa-Pekka Salonena, který z osobních důvodů několik dnů před koncertem vystoupení zrušil, nahradil odpoledne před filharmoniky perspektivní kolumbijský houslista a dirigent Andrés Orozco-Estrada (1977), absolvent Vídeňské hudební akademie a toho času šéfdirigent Tonkünstler-Orchester Niederösterreich. Ve večerním nastudování Bachovy Mše h moll pak zastoupila německou sopranistku Dorotheu Röschmann vždy připravená domácí mezzosopranistka Elisabeth von Magnus .

Se změnou dirigentova jména se proměnila i dramaturgie zahajovacího abonentního koncertu Vídeňských filharmoniků, ovšem k potěšení příznivců české hudby. Původně měla zaznít Brucknerova Šestá symfonie, pod Orozco-Estradovou taktovkou však vyplnila druhou polovinu téměř vyprodaného koncertu Dvořákova Sedmá symfonie d moll op. 70 . Koncert začal podle mě fádně zahranou Mendelssohnovou programní předehrou Klid moře a Štastná plavba op. 27 , v jejímž opatrnicky zběžném provedení jsem postrádal zvukovou vynalézavost, delikátnější práci s dynamikou a obsahovou gradaci. Následovalo preludiumSmrt z lásky z Wagnerova Tristana a Isoldy . V sále zavládlo hrobové ticho, na pódiu mnohem koncentrovanější atmosféra, ale přes bezchybnou a precizní hru filharmoniků, která nezapřela generacemi podepřenou zkušenost se jmenovaným dílem, nezazněl úvod a závěr Wagnerova opusu magnum v autorových intencích „nesnesitelně“, ale spíše objektivně a s nadhledem, které bych však připsal okolnostem dirigentova nečekaného debutu než vědomé koncepci mladého umělce s taktovkou. Po přestávce zazněla Dvořákova Sedmá symfonie, a jakkoliv by mohly být vznášeny otazníky nad artikulací a frázováním některých motivů a tematických bloků v první větě a přestože bych si dovedl představit odstíněnější práci s dynamikou, zazněly až na graciézně roztančené Scherzo krajní věty vášnivě a s hlubokým vhledem, druhá věta pak s krásnými sóly lesního rohu a dřev (české barvy na pódiu tentokrát hájil alespoň fagotista Štěpán Koutník ). Co však překrylo těch několik otazníků nad provedením, bylo nadšené přijetí publikem, které ovacemi odměnilo Dvořáka i mladého debutanta Orozco-Estradu. Do ulic podvečerní Vídně jsem nakonec odcházel s nezaslouženou pýchou nad dílem krajana Dvořáka. (Připomínám jen, že české hudbě bude věnován ještě 7. abonentní koncert Vídeňských filharmoniků, na němž zazní Dvořákovy Biblické písně s Magdalenou Koženou a Sukova Symfonie c moll Asrael, a to pod taktovkou Petera Schneidera.)

Večerní koncert souboru Concentus musicus Wien patřil za řízení Nikolause Harnoncourta , který se před Vídeňany objevil v krátké době již potřetí (v polovině září otevřel s Lang Langem sezonu v Divadle Na Vídeňce a v prvním říjnovém týdnu provedl s filharmoniky Smetanovu Mou vlast, a to dech beroucím způsobem, který by však u české hudební veřejnosti bez pochyby způsobil kontroverze), Bachově Mši h moll. Bachův opus summum, s nímž se Harnoncourt na konci října vydal na své poslední japonské turné (ještě s Mozartem a Haydnem), otevřel dramaturgicky poněkud bilančně orientovanou sezonu, ve které zazní ještě Monteverdiho Mariánské nešpory, Händelovo Vzkříšení a večer vídeňské taneční hudby. Poslední Harnoncourtovy bachovské snímky (Vánoční oratorium, kantáty BWV 29, 61, 140) rozptýlily pochyby, zda nestor poučené interpretace staré hudby má k Bachovu dílu ještě co říci. Říjnové nastudování Mše h moll bych nejraději nazval romantickým, kdybych se nebál nepochopení: zvuk CMW byl nezvykle měkký (opojně se pojil zvuk houslí a hobojů), tón Sboru Arnolda Schönberga zase kulatý (zatímco při Kyrie, Gloria a Credo byli sboristé zleva doprava seřazeni tradičně od sopránů po basy, před Sanctus se soprány a alty rozdělily a přemístily i na pravou část pódia). Nejmarkantnějšími znaky koncertu byla horizontální práce s dynamikou (od malých sólových ansámblů po tutti pasáže, nikdy však nepřekračující hranice mezzoforte) a obsazení několika tradičně sborových pasáží sólisty, jmenovitě v Kyrie (takty 30–50), Et in terra pax (21–39), Cum sancto spiritu (38–64) a Sanctus (48–72, 78–88). O hře CMW lze tradičně mluvit jen v superlativech, i když drobná zaváhání trubek (Gloria) a selhání horny (Gloria: Quoniam) snáší ansámbl z hudebního Parnasu do reality ostatních souborů staré hudby. Podobně lze hodnotit i výkon sboru, který bych si však dokázal představit v polovičním obsazení. Z dirigentova ideálního obsazení sice odstoupila druhá sopranistka Dorothea Röschmann, jejíž tmavý soprán nemohla svým spolehlivým a objektivním hlasem nahradit Elisabeth von Magnus, slabinou sólového kvinteta se však ukázal být basista Florian Boesch , jehož hlas bohužel nedosahuje kvalit takového Christiana Gerhahera nebo Geralda Finleyho. Mezi sólisty tak zaujala hlavně sopranistka Genia KühmeierMichael Schade , všem však kralovala Bernarda Fink , jejíž sametový alt dojímal. Koncert byl sice snímán rozhlasovými mikrofony ORF (zazní 26.12.), předpokládám však, že pro případnou nahrávku bude přeobsazen. Publikum však bylo nadmíru nadšeno a recenzent přesvědčen, že v interpretaci Bachova díla Nikolaus Harnoncourt zdaleka ještě neřekl poslední slovo.

Martin Jemelka

Profesí historik hospodářských a sociálních dějin, studoval historii na Ostravské univerzitě v Ostravě (1997–2006) a v současnosti je odborným pracovníkem Masarykova ústavu a Archivu Akademie věd České republiky. Dlouhodobé studijní pobyty v Jeně a Vídni byly věnovány výzkumu dějin koncernové společnosti Baťa, a. s., Zlín, mezi historiky je však znám především pro své dlouhodobé výzkumy českého, zvláště ostravského dělnictva a dělnických kolonií. Jedna polovina jeho srdce patří historii 19. a 20. století, druhá hudbě a hudební publicistice, v níž spojuje náklonnost k historii s posedlostí fanouška staré hudby, významných osobností taktovky a starých i nejnovějších nahrávek díla Antonína Dvořáka. Za českou operou, Dvořákovou hudbou a soubory staré hudby pravidelně vyjíždí do zahraničí. V letech 2003–2015 vynechal ve Vídni a Štýrském Hradci jen nemnoho koncertů Nikolause Harnoncourta, jehož je hlubokým obdivovatelem. Od roku 2008 spolupracuje s Českým rozhlasem Vltava při tvorbě hudebních pořadů.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.