středa, 1. červen 2016

Jaroslav Tůma u sv. Jakuba

Napsal(a) 

Jaroslav Tůma, foto Zdeněk Chrapek/Pražské jaro Jaroslav Tůmafoto: Zdeněk Chrapek/Pražské jaro

Koncert Jaroslava Tůmy na Pražském jaru přinesl hned několik radostí najednou: setkání s mistrem, příjemně jednotnou dramaturgii a vysoký zájem posluchačů. Začneme-li nástrojem, slušelo by se zde připomenout, že svatojakubská bazilika, tradiční bašta varhanní hudby, disponuje v současnosti největším nástrojem v Praze. K jeho přednostem patří zvuková pestrost (4 manuály a 91 znějících rejstříků), modernizovaný hrací stůl (datové zařízení SETZER se 4000 kombinacemi) a pravidelná technická péče. Přestože lze tyto varhany považovat za nástroj repertoárově univerzální (netrváme-li na zvukové vyhraněnosti pro určitá období), neuchýlil se Jaroslav Tůma k posluchačsky vděčnému stylovému průřezu a představil vnitřně semknutý program, který věnoval památce fenomenálního varhanního skladatele Maxe Regera (19. 3. 1873-11. 5. 1916).

Foto Zdeněk Chrapek/Pražské jaro Foto Zdeněk Chrapek/Pražské jaro
Tento autor jako by se stal „duchovním otcem“ celého večera. Jeho vlastní skladba sice zazněla až v závěru koncertu, ale to už byli posluchači připravení ji vstřebat a domnívám se, že také dostatečně ocenit. Tůma obklopil Regera hudbou tvůrců, kteří se narodili v rozpětí let 1863 - 1891, a ještě k nim šikovně přidal zásadní inspirační zdroj, tedy J. S. Bacha. Ovšem nikoli v „čisté“ podobě, ale v pozdně romantické „regerovské“ úpravě Wilhelma Middelschulteho (1863 – 1943). Masivní Ciaccona d moll s náznaky operního recitativu a velkorysým závěrem, který díky Tůmovi nevyzněl rozbředle, večer zahájila a udala mu ten správný směr. Směr k objevování méně známých autorů, které stojí za to poznat. Další kvalitní ukázku dobové produkce představovala charakterově, nikoli zvukově, odlehčenější Toccata C dur Franze Schmidta, na niž navázala Chorální předehra č. 2 „Christus, der uns selig macht“ („Kristus, který nás činí blaženými“) Fidelia Friedricha Finkeho (1891 – 1968). Zde jsme se v pravý čas dočkali pokojné meditace, již pro posluchače v předních řadách jemně zdobila lahodná vůně lilií. Těsně před vyvrcholením koncertu zazněla ještě efektní Toccata a fuga f moll Bedřicha Antonína Wiedermanna (1863 – 1951), prvního profesora varhanní hry na pražské AMU, skladba v pregnantně bachovském stylu, a pak již, chtělo by se říci konečně, zazněla Regerova Fantazie a fuga na chorál „Wachet auf, ruft uns die Stimme“ op. 52 č. 2 (Probuďte se, hlas nás volá). Mistrovské dílo po všech stránkách. Nechybí ani nepřebývá mu totiž vůbec nic. Co se kompozičních proporcí týče, je disciplinovaně uměřené, harmonicky pestré (to byly i skladby předešlé) a především nápadité. Jako bychom opsali oblouk z roku 1900 až do 17. století k extravagantnímu Nicolausovi Bruhnsovi a jeho varhanní dramatické scéně, „velkému“ Preludiu e moll. Reger vystavěl svou scénu na základě odlišných vyjadřovacích prostředků a nešetřil velkými kontrasty, které skvěle korespondují s biblickým textem o pošetilých a moudrých pannách, zároveň nezůstal nic dlužen svému velkému vzoru – Bachovi. Varhaníkovi Jaroslavu Tůmovi, taktéž autorovi svižného doprovodného textu, se podařilo nastínit výřez daného období přesvědčivě a s pomocí vhodně zvolené registrace (přestože bych v programu uvítala na úkor některého z vybraných pánů jednu Regerovu skladbu navíc). Připomněl nám tím také, že jeho repertoárový záběr zůstává i nadále široký, technika bravurní a že mu záběr od subtilních barokních nástrojů až po moderní velikány vyhovuje. Své výjimečné improvizační obdarování stvrdil vynalézavou kreací na incipit chorálu Wachet auf… a právem byl odměněn vřelými ovacemi vstoje.

Dina Šnejdarová

Hudbě se věnuje přibližně od svých pěti let. Postupně prošla školením klavír-varhany-cembalo-dirigování-liturgická praxe-základy zpěvu a muzikologie (FF UK), souběžně s tím se řadu let věnovala klasickému baletu pod vedením nezapomenutelné Dagmar Špryslové a krátce též scénickému tanci (Vysokoškolský umělecký soubor, dnes Taneční centrum Praha). Její „hudební mámou“ se stala pedagožka Alena Kuklová, rodačka z Poličky, díky níž neztratila radost z hudby a přibližně v devíti letech objevila tvorbu 20. století, zejména Bohuslava Martinů a Bély Bartóka. Za průnik do hudebně-analytického myšlení vděčí varhanici Miroslavě Svobodové, za překonání obav z improvizace Jitce Chaloupkové (Konzervatoř České Budějovice). V muzikologii se soustředila na hudbu starších období. Pracovala jako zástupkyně šéfredaktora Harmonie, spolupracovnice ČRo Vltava, editorka koncertních programů FOK, knihovnice Hudebního oddělení NK ČR. V současné době se věnuje vzdělávání svých dvou dcer a hudební publicistice (Harmonie, Czech Music Quaterly, FOK, Česká filharmonie, Pražské jaro), provozuje též autorský Dinin nevyvážený blog (dinasnejdar.blogspot.cz). Jejím nej- autorem je již od dětství Johann Sebastian Bach.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.