Večer 23. 5. patřící Japoncům uvedla Předehra D dur Kosaku Yamady z roku 1912, příjemná, ale zcela nevzrušivá skladbička pro odpolední lázeňskou promenádu, jejíž největší předností je stručnost. Úvodní zahřívací číslo, jehož smyslem stěží mohlo být něco jiného, než ukázat, že i v Japonsku umějí již po několik generací psát hudbu totálně evropského střihu. Dirigent Kazuhiro Koizumi , jehož gesto trpí obtížným zlozvykem udávat těžkou zdvihem vzhůru, vede tokijské těleso k velmi hutnému, sytému zvuku, velmi dobře sladěnému, sehranému, ale obtěžkanému jako plástve příliš sladkého medu. Tyto tonální kvality se rozhodně lépe uplatnily ve sluncem a pohodou prozářené partituře Dvořákova Houslového koncertu a moll než v temné Čajkovského Páté symfonii , s jejími vášnivými propady plnými tklivé nostalgie. V Dvořákovi se představila mezinárodně již ostřílená houslistka Sayaka Shoji . Zdobí ji vzorná intonace, přirozený projev, řekl bych „správný“, ale bez výraznějšího osobního vkladu, a také toho détaché bylo trochu moc: trochu vylehčit a rozeskákat smyčec by mladé Japonce neškodilo (dávám k úvaze, zda to není jakýsi obecnější rys japonských houslistů). Byl to takový základní Dvořák pro školy a dům. Po přestávce Tokyo Metropolitan Symphony přesvědčila o všech svých kvalitách, Čajkovského symfonie k tomu dává dost příležitostí. Přesto dojem z provedení nepřevýšil běžně slýchaný standard. Nezdá se, že by Koizumi nalezl k tomuto podivuhodně rozpolcenému dílu nějaký osobní vztah. Jistým problémem této velké symfonie, v níž je pohroužena celá Čajkovského bolavá duše, je nezvládnutý monotematismus. To dílo se musí hrát ve stejném vytržení, s jakým bylo komponováno, jinak vyzní ploše a schematicky. Závěrečné povinné jásání v E dur znělo až protivně fanfárově, jako by vůbec nebylo psychologicky připraveno předchozím vývojem. Rozhodně ne vrchol letošního ročníku, ale dozvěděli jsme se, že úroveň tohoto významného tokijského tělesa je alespoň po technické stránce velmi solidní.
