středa, 30. říjen 2019

Janoska Ensemble aneb Hra na improvizaci

Napsal(a) 

 , foto Lukáš Marhoul foto: Lukáš Marhoul

Závěrečný večer mezinárodního hudebního festivalu Lípa Musica, jeho 18. edice, připravil novoborskému publiku vítanou možnost seznámit se se slovenským souborem Janoska Ensemble. Kvarteto stmelené silnou rodinnou tradicí, tvořené třemi bratry Jánoškovými, Františkem, Ondrejem a Romanem a jejich švagrem Júliem Darvasem, nadchlo místní publikum a jejich spontánní, temperamentní projev vytvořil perfektní tečku za letošním ročníkem.

Kdo jsou tito slovenští bratři? Otázka možná zbytečná, vzhledem k tomu, že čtveřice nadaných muzikantů, kteří svůj soubor založili v roce 2013, si své renomé již dávno získala. Především jí otevřel dveře hudebního světa úspěšný debut u prestižního labelu DG, kde jim v roce 2016 vyšlo album Janoska Style, po němž následovalo o tři roky později druhé CD nazvané Revolution, inspirované mimo jiné tvorbou legendárních Beatles – z něhož v průběhu večera zazněla většina melodií. Přesto jsem si tu otázku v průběhu večera v Městském divadle stále znovu kladl. Kdo jsou? A k jakému publiku se chtějí vztahovat?

 , foto Lukáš Marhoul foto: Lukáš Marhoul

Už prvý kousek odkryl všechno z jejich umění: parafráze na ouverturu ze Straussova Netopýra byla nabita tak výbušnou směsí dravé muzikality, invence, vtipu a nezkrotného temperamentu, že srdce každého muzikanta muselo zaplesat. Úvod tak velkolepý, že se jej pak dalších čtyři pět čísel již nepodařilo překonat. Je to jejich dokonale nacvičený vstup do večera, jak si jej připravili pro festival Frühling in Wien, kde jej hráli s Vídeňskými symfoniky pod taktovkou Adáma Fischera (tedy nikoli pod Vídeňskou filharmonií, jak je mylně uváděno v programu a dalších webových materiálech). Čtyři klasicky vyškolení hudebníci, pianista František Jánoška, kontrabasista Július Darvas a dva houslisté Ondrej a Roman Jánoška (z nichž prvý se projevuje ortodoxnější hrou, zatímco druhý tíhne spíše k zemitějšímu etnickému projevu – to ovšem v zásadě platí pro všechny čtyři), oslňují hned v úvodu skvělou technikou, straussovská témata si předávají s vtipem a okouzlující elegancí místy neklamně uherské provenience, a temperamentně vygradovaná kóda pak završí oslnivý dojem. Tomu však předchází první překvapení, zdánlivě neústrojně vsazený citát, ruská píseň Dorogoj dlinnoju, zahraná však tak „echt wienerisch“, že vám to ani nepřijde.

Fúze žánrů je jasně metodou souboru a poznamenává i všechna další čísla programu. Někdy zábavně a inspirativně, někdy poněkud toporně a nelogicky. Jako v případě Yesterday, slavné písně Beatles, do jejíž struktury se obtisklo Preludium z Bachovy Violoncellové suity G dur – jako pěst na oko. Ale Jánoškovci přišli i s mnohem zdařilejšími kousky. Již Air z Orchestrální suity D dur – postrach všech produkcí v krematoriu – bylo docela vynalézavé, byť trochu přeslazené. Paganinoška jsou variace věrně opřené o 24. Capriccio Niccoly Paganiniho a příležitost pro Romana, aby rozvinul svou hudební fantazii. Parafráze na Figarovu svatbu dá vyniknout prstové zběhlosti všech čtyř, ale hudebně mi to až tak nápadité nepřišlo – úvod ve znamení Marseillaisy byl vtipem spíše mimohudebním. Stejně jako závěrečná kompozice Františka Jánošky Cole over Beethoven (rozumí se Cole Porter, král amerického muzikálu) – prosté uvedení vstupní věty z profláknuté Mondšajnky, celkem bez nápadu – to spíš zaujalo závěrečné Presto agitato svou střední zjazzovanou částí, plnou dynamických synkop a nádherné rytmické nevázanosti. A zaujala mne jistě ještě řada dalších míst, stejně jako mne jich pár odradilo. Směsice stylů, směsice dojmů.

 , foto Lukáš Marhoul foto: Lukáš Marhoul

Směsice stylů, tak, jak ji podunajská metropole po staletí nabízela, ožívá ovšem pod rukama Jánošků s neklamných příznakem autenticity. Stejně jako v případě Mnozil Brass Ensemble, na něž jsem si v průběhu večera několikrát vzpomněl. Vždyť Prešpurk, rodiště bratří Jánošků, je jen pár kilometrů níže po „krásném modrém Dunaji“. Július Darvas pochází pravda z Kostnice, ale rozumějí si spolu znamenitě. Toto propojování žánrů se zásadním podílem improvizace (tak aspoň praví média) není nic zas tak převratného, nic, co by, slovy autora programového textu otvíralo „zcela nové obzory“, ale je to nepochybně to nejcennější na jejich projevu – to, čeho by se měli držet jako své krevní skupiny. Není to improvizace všech čtyř, která je činí jedinečným souborem současnosti. Tam, kde je vše pečlivě nacvičeno, tam, kde se nám předvádí pevně daná, promyšlená struktura, okořeněná jen improvizovanými detaily v cifrování – tam je absurdní hovořit o improvizaci jako prvku, na němž stojí projev souboru. To, co činí z Janoska Ensemble jedinečný, neopakovatelný soubor s puncem nejvyšší kvality, je hudba, která vyvěrá přímo z jejich srdcí, živena více než stopadesátiletou rodovou tradicí. Mám-li spojit názvy obou jejich tak úspěšných CD: na Janoska Style není nic Revolučního – jak se tento soubor, zhola zbytečně, snaží mediální kanály prezentovat. Jsou to „jen“ bohem políbení muzikanti, kteří hrají to, co mají v krvi.

 , foto Lukáš Marhoul foto: Lukáš Marhoul

Pokud to hrají, zažívám přímo recenzentské blaho. Pokud usilují o to být výrazem Podunajství, tak jako již zmínění Mnozilové, tleskám jim. Vídeňský šraml, cikánská cimbálovka, ale i jižnější balkánské vlivy – je v jejich charakteristickém podání dráždivým perköltem zašlé Rakousko-Uherské monarchie. Je-li to navíc vtipně okořeněné jazzem, tangem či sambou, tím líp. Jejich řemeslo je nezpochybnitelné, technika i hudební temperament té nejvyšší třídy. Co poněkud kulhá, je hudební vkus. Tu a tam – a pro mne až příliš často – sklouzává Janoska Ensemble, ve snaze otevírat se ještě širšímu publiku, již k polohám značné podbízivosti a kýče. Tato recenze rozhodně nechce být útokem proti popkultuře, jen konstatuji, že touto vykalkulovanou úlitbou modle dneška, kterou je worldmusic, degradují tito skvostní muzikanti tak trochu sami sebe, své mistrovství, své vrcholné muzikantství. Ostatně možná zbytečně: zas takové obavy o co nejširší záběr mít nemusí. Jejich příznivců je dost a dost, i mezi kultivovanými hudebníky, a stále jich přibývá.

Ivan Žáček

Vystudoval hudební vědu na Karlově Universitě, věnuje se hudební a operní kritice, a divadlu vůbec. Je členem různých divadelních porot, byl dramaturgem Státní opery, sedm biblických let sloužil v Radě Národního divadla. Jako filmolog se v Národním filmovém archívu zabýval výzkumem vztahu hudby a filmu, z té doby pochází řada felliniovských studií, překladů filmologických a muzikologických textů. Působil jako režisér a autor českých dialogů či překladatel, je za ním více než jedna stovka filmů. Dnes dělí svůj čas mezi divadlo a hudbu. Kromě Harmonie píše do Divadelních novin, Hudebních rozhledů, i do časopisu Svět a divadlo. Svými texty však zamořil i Týden, Kritickou přílohu RR, Lidové noviny, MF frontu dnes, Reflex. Překládá divadelní hry, odborné studie i knihy (Harold C. Schonberg, Životy velkých skladatelů).

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.