Se zájmem sledujeme světovou kariéru Jakuba Hrůši a přejeme mu úspěchy. Právě obraz sebevědomého hudebníka, který má každou partituru pevně v rukou, byl možná nejcharakterističtějším rysem abonentních koncertů České filharmonie v posledním lednovém týdnu. I v pátek 31. ledna odcházelo publikum nadšeno.
Program otevřelo Sukovo Fantastické scherzo, které nejspíš předznamenává další programy s hudbou tohoto autora. Dirigent byl v partituře doma, a jeho pojetí jakoby anticipovalo pozdější dramatická scherza z Asraela. Orchestr zněl dobře, i když po mém soudu zvolil dirigent pojetí až příliš sevřené a kontrastní, místo fantastičnosti a mladistvosti se více blížil závažnějším symfonickým scherzům. Jako by mělo i toto dílo z roku 1903 napovídat následující tragické zlomy v Sukově tvorbě – smrt Dvořáka a pak jeho dcery a skladatelovy manželky Otylky. Celé skladbě – zejména pak hlavnímu kouzelně mladistvému a lehce tanečnímu tématu, které se rondově vrací – by se po mém soudu hodila větší lehkost a líbeznost.
Navázat posledním Bartókovým dílem komponovaným v americké emigraci v posledních měsících života, to byl velmi ostrý střih. Nicméně provedení bylo tak jako tak vrcholem večera. A nejen díky vystoupení Piotra Anderszewského v sólovém partu Klavírního koncertu č. 3 Bély Bartóka. První větu hrál s lehkostí a průzračným čistým tónem, s velmi soustředěným doprovodem a citem pro každý detail. Obě rychlé věty vyzněly hodně neoklasickým způsobem, možná i tam, kde se Bartók folklórními názvuky vrací v myšlenkách domů – tam by možná slušelo více lyrického výrazu. V každém případě bylo pozvání tohoto světového sólisty dalším skvělým dramaturgickým tahem.
Nejpůsobivější bylo provedení pomalé věty, které mělo bachovskou koncentrovanost a hloubku. V krajních částech podtrhli hudebníci všechny chorálové názvuky, které jsou nejprve útěšné a smiřující, ale pak také velmi bolestné. Třetí věta pak byla kontrastní a efektní, opět s mnoha polyfonickými detaily v klavírním partu. Jako přídavek zvolil Anderszewsky jednu z pozdních Beethovenových Bagatel, opět neefektní a koncentrovanou, což bylo přesně ve stylu předchozí skladby.
Po pauze zařazené Scherzo triste Pavla Haase zaznělo s velmi originálním mladistvým duchem. A shodou okolností skvěle uvedlo Janáčkova Tarase Bulbu. Hlavně proto, že do rané Haasovy skladby Janáček pravděpodobně zasahoval – a co neznělo janáčkovsky, znělo mladistvě romanticky. Kdyby se v první polovině místo Suka hrál skutečně terezínský Haas, tedy Studie pro smyčcový orchestr, měl by program naprosto dokonalou symetrii.
Tarase Bulbu provedla Česká filharmonie pod vedením Jakuba Hrůši opojným způsobem. Dirigent si bohatýrským způsobem užíval všechny melodické vlny skladby, bylo to barvité a efektní provedení, ve kterém dirigent podporoval charakter každé z nástrojových skupin. Je to možná jistý soudobý trend, a nejen u dirigentů mladší generace, podtrhovat barevné detaily v partituře někdy i za cenu jednolitého homogenního zvuku, ve kterém má každá hlas své přesné místo. Závěrečným bonmotem řečeno: Suk měl tentokrát kus dramatické ježatosti, zatímco Janáček připomínal sukovskou zářivě barevnou plochu.
