středa, 12. únor 2020

Jana Boušková a Petr Nekoranec si padli do noty

Napsal(a) 

 , foto Petr Dyrc foto: Petr Dyrc

Koncerty v sále Novoměstské radnice bývají drobnými skvosty. Drobnými ve smyslu komorního prostoru, nikoli výkony vystupujících umělců. V úterý 11. února se spolu na pódiu poprvé setkali harfistka Jana Boušková a tenorista Petr Nekoranec. Ve volném cyklu Spolku přátel hudebních talentů zazněly písně a drobnější skladby pro harfu, v nichž se oba umělci ukázali v tom nejlepším světle.

Zadání dramaturgie přitom bylo zdánlivě jednoduché: seřadit za sebou písně, v nichž by mladý tenorista vynikl, a současně dát prostor excelentní harfistce v sólových skladbách. Takhle prvoplánově se ale večer neodvíjel. Výběr písní nebyl efektní, naopak – každou z nich zazpíval Petr Nekoranec jako dokonale vystavěnou miniaturu s propracovanou dynamikou, frázováním, svým pověstným oblým rovným tónem bez náznaku forze. A navíc s výbornou výslovností, kdy je i v cizím jazyku rozumět každému slovu. Koncertu by se mohl dát přídomek „Od Brittena k Rachmaninovovi“, až na pár výjimek (Grieg, Sjöberg, Dvořák, Musorgskij) zazněly písně skladatelů tvořících převážně ve 20. století. Druhou jednotící linkou byl výběr pomalejších, melancholičtějších skladeb.

 , foto Petr Dyrc foto: Petr Dyrc

V posledním roce doznal hlas Petra Nekorance jisté proměny – stal se sytějším, tmavším, rozšířil se, přesto zůstal stále tak krásně kulatým, lahodným, pohyblivým. Nekoranec je vedle svých pěveckých předností i výborný herec. To prokázal hned v Brittenově Serenádě, kde si pohrál s dramatickým výrazem, ale použil tak uměřených prostředků, že jeho herecké ztvárnění bylo vkusné, nikoli teatrální. Harfa Jany Bouškové byla spíše než doprovodným nástrojem partnerem zpěvu, virtuozita a citlivá hra interpretky byla nepřeslechnutelná, ovšem jak to u vynikajících hráčů bývá obvyklé, nestrhávala na sebe pozornost. Svou jedinečnost doložila Jana Boušková v sólové Toccatě Nina Roty, ve svém parádním čísle – Preludiu in C dur pro sólovou harfu, op. 12, č. 7 Sergeje Prokofjeva – a v citlivě pro harfu upravené a sebevědomě interpretované Suitě A dur op 98 b Americké Antonína Dvořáka, z níž zaznělo Molto vivace. Vedle písní Rachmaninova, Hahna, Sjöberga či Faurého byl tento harfový Dvořák jedním z vrcholů večera. Jana Boušková tu ukázala, v čem tkví její nenapodobitelnost: v tvorbě tónu, virtuozitě, s níž ve vysokém tempu vyhrává každou notu, ve srozumitelném frázování, v energičnosti i lyričnosti projevu.

 , foto Petr Dyrc foto: Petr Dyrc

Výčet autorů písní, které Petr Nekoranec zvolil pro svůj recitál, by zabral hodně místa, soustřeďme se na ty, které upoutaly vskutku vynikajícím provedením. Vedle již zmíněného Brittena podaného s jistotou a vroucností v nižších polohách, se jeho zdravý mladý hlas zaskvěl v písni Tonerna Carla Sjöberga (zpívané švédsky), kde znovu uplatnil přirozené frázování, i v akcentech příjemné, a dynamiku nenásilně ústící do forte. Tonerna je těžká píseň – z nižších poloh míří vysoko a navíc klade na zpěváka velké nároky v dynamice. Nekoranec v ní obstál! Podobně je třeba vyzdvihnout jeho interpretaci Faurého En Sourdine, v níž pěvec bravurně zvládal výšky i nižší polohy a která mu umožnila předvést jedinečnou krásu lidského hlasu. V Nichts Richarda Strausse zpíval mnohem dramatičtěji, přesto na hlas netlačil. A v Musorgského Hvězdičko, kde jsi bylo možné v jeho hlase zaslechnout melancholii, smutek i žal. Tečkou i vyvrcholením večera byly dvě romance Sergeje Rachmaninova – Zde je krásně a Romance mladého cikána z opery Aleko –, v nichž jako by se zkoncentrovalo umění obou interpretů: krása hlasu a harfového tónu, obdivuhodné dynamické oblouky tvořené na malé ploše, výraz jako nositel obsahu – a především hlasová technika a rozsah Nekorancova hlasu. Nezapomenutelně pak vyznělo jednočárkované a v závěru Romance mladého cikána.

Publikum ocenilo i dva přídavky – neapolskou píseň Paola Tostiho ’A vucchella a Straussovo Morgen. Spojení mladého talentovaného pěvce se schopností bezpečně technicky i výrazově ovládat svůj hlas a zkušené excelentní harfistky bylo velmi šťastné a (h)ladilo po celý večer.

Alena Sojková

Publicistka, redaktorka Týdeníku Rozhlas. Po studiu psychologie a bohemistiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy pracovala v Ústavu pro jazyk český v oddělení historické lexikografie. Poté několik let působila v časopise Naše rodina. Pedagogickou epizodu prožila na Univerzitě Jana Amose Komenského, kde učila stylistiku, sociální psychologii a psychologii komunikace. S Týdeníkem Rozhlas je spjata od roku 2010. Základní hudební dovednosti získala v LŠU Kolín (klavír) a posléze u Bohumíra Rabase (varhany). Významný vliv na rozvoj jejího hudebního vnímání měl i kolínský Kruh přátel hudby. Specializuje se na rozhovory s muzikanty, zajímá se o mladé interprety. Myslí si totiž, že mladé, šikovné a zapálené hudebníky je třeba soustavně uvádět do povědomí publika. Vedle klasické hudby potřebuje k životu i rock a jazz, spolehlivé lidi a hory všech výšek.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.