pondělí, 28. květen 2018

Jana Boušková – a hned dvakrát

Napsal(a) 

 , foto Zdeněk Chrapek foto: Zdeněk Chrapek

Pražské jaro je ve dvou třetinách. Sobotní festivalový večer nepatřil zahraničním hvězdám, ale těm nejlepším domácím. Orchestr PKF - Prague Philharmonia k nim patří. Měl na starosti čtyři skladby. A ve dvou z nich byla suverénní sólistkou harfistka Jana Boušková, která k nim patří také.

 , foto Zdeněk Chrapek foto: Zdeněk Chrapek

Obě uvedená díla měla něco společného: španělskou nebo latinskoamerickou inspiraci. U Lukáše Sommera, jehož Koncert pro harfu a orchestr zazněl v české premiéře, je to méně samozřejmé, na druhou stranu je však sám aktivní koncertní kytarista, takže se tato orientace nabízí… Napsal neoklasicky přehledný, výrazně motivicky a tematicky profilovaný dialog sólového nástroje s rovnocenným doprovodem, skladbu, která v převažujícím dojmu spěje stále kupředu. Nápaditě instrumentované dílo hodně (ale ne ohlušujícím způsobem) exponuje bicí, vracejí se v něm charakteristické úseky, je trvale stavěno spíše z úryvků a epizod. Ani střední věta není typickou pomalou částí, jednolitě rozvíjenou a lyricky vyklenutou – téma s variacemi totiž přináší nejen klidnější, ale stejně tak i dramatičtější příležitosti a okamžiky, vedle pozastavení také výrazné rytmy a toccatový spěch. Rychlé je v převažujícím domu i finále, v němž jsou asi nejvíce přítomny různé nápady a méně běžné zvuky – mimo jiné údery na tělo harfy, práskání strunami kontrabasů nebo luskání prsty. Jana Boušková si zahrála víc než dost, i ona má v tempu hodně not, její part vrůstá do orchestrálního přediva velmi přirozeně, stejně nenásilně z něj často vystupuje. Virtuózní, vděčná a efektní skladba po expozé flexatonu spěje k příkrému konci. Je moderně komunikativní, celkově opravdu šarmantní.

 , foto Zdeněk Chrapek foto: Zdeněk Chrapek

Alberto Ginastera napsal Koncert pro harfu a orchestr v padesátých letech minulého století. Argentinské zázemí autora je v něm patrné, užití bicích nástrojů je hojné, hudba má tempo a spád. Přes všechny nárazy, gradace a symfonické vrcholy se však neustále vrací k sólovému partu, kterému dává velký prostor. Pomalá střední věta je nádherně fantazijní, tichá, smyčce a bicí vytvářejí zvukový opar, harmonie se krásně přelévají, i harfa zde má v četných recitativních vstupech předepsánu citlivou dynamiku. Také v Ginasterově koncertu se objevují přesně rytmizované údery rukama na dřevo harfy, přejíždění prsty po strunách, flažolety, glissanda, údery do strun a další méně tradiční tvoření tónů a zvuků. Jana Boušková, Ginasteru hrající zpaměti, s přehledem proplula všemi úskalími partu, byla i v nejvyšším tempu neustále v kontaktu s nástroji v orchestru, které se nějakým způsobem k tónům harfy na chvíli přimkly, hrála přesvědčivě, zněle a v obdivuhodném spektru dynamiky. Oba koncerty představují harfu mnohem komplexněji než jen jako poetický zdroj zvuku rozložených akordů.

 , foto Zdeněk Chrapek foto: Zdeněk Chrapek

Úvod a závěr programu patřil jen orchestru, který vedl Zbyněk Müller pevně, přesně a inspirovaně. Vůl na střeše, to je název orchestrální fantazie Daria Milhauda, vděčné skladby inspirované brazilskými rytmy – skvěle instrumentované hříčce, v níž se opakuje chytlavý refrén a v níž to mezi jeho návraty občas vypadá, jako kdyby se mělo provedení rozsypat. Typické dílo probouzející se meziválečné rozpustilé avantgardy. Původně mělo být doprovodem k Chaplinově grotesce, pak se v roce 1920 stalo v Comédie des Champs-Elysées podkladem baletní pantomimy zesměšňující prohibici v USA a nakonec se podle něj pojmenoval jeden pařížský kabaret a bar. Dnes je Milhaudův Vůl na střeše především vděčnou, virtuózní a uvolněnou příležitostí, aby si orchestr skutečně zahrál, což PKF plně využila. Provedení mělo švih, vtip i spád a nadhled. Podobně virtuózní - i když v sazbě jednodušší, nekomplikovaná, a v hudebním humoru a lehkosti o poznání umírněnější, průzračnější a lyričtější - je Prokofjevova Klasická symfonie z roku 1917. Výstižnější je samozřejmě hovořit o ní jako o „neoklasické“. Večer uzavřela dostatečně jemně a hravě i břitce a efektně.

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.