Na závěr festivalu věnovaného dílu Jana Dismase Zelenky připravil v pátek 6. října 2017 Ensemble Inégal spolu s Dresdner Kammerchor českou novodobou premiéru třetí Zelenkovy mše Missa Corporis Domini (ZWV 9) doplněnou o dvě kratší Zelenkovy kompozice, Gaude laetare (ZWV 168) a Da pacem Domine (ZWV 167). V sobotu pak čtvrtý ročník festivalu zakončí další provedení této mše, a to v drážďanském Annenkirche.
Missa Corporis Domini (1727) J. D. Zelenky patří ke slavnostním mším, které skladatel komponoval pro drážďanský dvůr. I přes vysokou míru originality, která se projevuje zvláště v harmonické složce, vykazuje skladba některé typické strukturální znaky tohoto typu mší, jak byly v Zelenkově době komponovány pro sváteční příležitosti: slavnostní úvodní Kyrie (v tomto případě prokládáno krátkými sólovými pasážemi); deklamační Gloria, následované dalšími dílčími částmi, které střídají sólové/ansámblové s tutti plochami a zakončené fugou Cum sancto spiritu; Credo, rozdělené na krátké plochy s různými náladami; pomalé Sanctus, vystřídané rychlým homofonním Osanna; sólové či (v našem případě) ansámblové Benedictus; a na závěr pomalé Agnus Dei (i zde u Zelenky se sólovými plochami), zakončené imitační částí Dona nobis pacem s opět velice slavnostním nádechem.
Uvedení novodobé premiéry má vždy své výhody i úskalí. Na jednu stranu těleso není vystaveno kritice publika, které má dílo „naposloucháno“ z četných nahrávek, na druhou stranu však na dirigentovi leží velká (i když milá a vzrušující) zodpovědnost, jak dílo pojmout a interpretovat. Dirigent Adam Viktora měl, zdá se, jasnou představu o znění celé skladby. Akustika kostela (i přes jeho malé rozměry) však způsobila, že posluchači sedící dál než v prvních řadách vzhledem k rychlosti temp čelili spíše mase zvuku, která postrádala přesnost a preciznost hudebního vyjádření. Taktéž tímto zanikla možnost si do sytosti vychutnat všechny tak geniálně vymyšlené harmonické spoje, které Zelenka ve své kompozici použil.
Rychlá tempa také zapříčinila občasné nejistoty v nástupech sólistů či sólových nástrojů, popř. ztrátu pregnantnosti ve sborových melismatech v imitačních (nebo naopak deklamačních) částech, přestože Dresdner Kammerchor (přes své poloprofesionální zaměření) jinak odvedl vysoce profesionální výkon. Celkově však některé části působily až příliš uspěchaně.
Sólisté se měli možnost představit jak v samostatných áriích, tak dohromady. Přestože ženská sekce při ansámblovém zpěvu poněkud zanikala ve zvuku mužských hlasů, obě zpěvačky, sopranistka a spoluzakladatelka Ensemble Inégal Gabriela Eibenová i altistka Kamila Mazalová ve svých sólových vstupech představily příjemnou barvu i přirozenou jemnost svých hlasů. Barytonista Martin Schicketanz se vzhledem k absenci basové árie neměl tak výraznou možnost projevit, ale spolu s tenoristou Tobiasem Hungerem vytvořili dvojici s dobře se pojícími hlasy.
Tobias Hunger pak tvořil dominantu celé sólové sekce, a to nejen v průběhu uvedené mše, ale i v Zelenkově díle Gaude laetare, které této mši předcházelo. Nejen svou schopností neomylné intonace a technickou dokonalostí i ve velice náročných pasážích, ale hlavně naprosto přesvědčivým výrazem strhl posluchačskou pozornost již na úplném počátku a svůj sympatický hudební výraz neztratil po celou dobu trvání koncertu.
Program zakončila Zelenkova dvojsborová kompozice Da pacem Domine, kterou publikum ocenilo vyžádáním si přídavku. Znovu tedy zaznělo majestátní Dona nobis pacem jako tečka za slavnostně provedenou novodobou premiérou, kterou Ensemble inégal opět rozšířil u nás hraný repertoár Zelenkovy hudby.
