pátek, 22. listopad 2019

Jan Bartoš ukázal drama, epos i zkratku

Napsal(a) 

 , foto Zdeněk Chrapek foto: Zdeněk Chrapek

Vzít na svá bedra program, v němž vedle sebe stojí ta nejúspornější hudební vyjádření vedle příběhů skoro až gigantických rozměrů, je od interpreta docela slušný risk. Nejen z hlediska provedení, ale i vnímání publika. Klavírista Jan Bartoš si pro Firkušného klavírní festival takový recitál připravil (21. 11.) a znovu stvrdil, že je v něm mnohem víc, než se může zdát.

Své vystoupení zahájil Osmi preludii op. 30 Miloslava Kabeláče, charakterově a technicky odlišnými skladbami o maximální délce pěti minut, které vznikaly v letech 1954-1956. Sólista okamžitě nasadil pro něj typicky čistý a zřetelný zvuk, modeloval skladby od jemných barev po drsně hrubé stříkance, nešetřil při tom energií a naplnil tohle vnitřně intenzivní dílo silnými emocemi. Jeho trylky byly chirurgicky přesné, časové proporce promyšlené do minuciézních detailů.

Pakliže se v některých tónech Kabeláčových preludií odrazily stíny bolesti, pak v Beethovenově Appassionatě se rozpily. Celá tato schillerovská zápletka převedená do hudby se odvíjela v heroicko-furiózním hávu, Bartoš ji vystavěl s téměř zarputilou agilností jako nedobytný beethovenský hrad. Slyšeli jsme mužná, dovolím si říci chlapská, fortissima, každý tón byl procítěný do morku jeho doznění, dramatický motiv osudového „klepání“ se jevil v sólistově podání takřka přízračně. Zbylo též místo na něhu, nikoli však křehkost, což zde není míněno jako kritická výtka. Ačkoli se některé tóny v akustice Dvořákovy síně, zvláště v přízemí, místy trochu slily, klavírista si i přesto udržoval zvukovou čistotu. Brendelovsko-schiffovský úhoz, při němž jsou tóny naplněné steskem a zaříznou se do uší, možná až do srdce, aniž by pálily, patří k Bartošově doméně.

 , foto Zdeněk Chrapek foto: Zdeněk Chrapek

Po přestávce přišel kontrast: Šest malých klavírních kusů op. 19 Arnolda Schönberga. Miniaturky v rozpětí devíti až sedmnácti taktů jsou natolik stručné, že se v čase a prostoru mohou vytratit dřív, než si je vůbec stihneme uvědomit. Jako bychom otočili list nebo pootevřeli dveře. Bartošovi se podle mě podařilo výtečně přepnout z myšlenkového světa jednoho génia do asketismu génia druhého. Následující Schumannova Fantazie C dur op. 17 plynule navázala na předešlého Beethovena, velkolepost a šíře zvuku zůstala a spontánní potlesk po triumfálním závěru druhé věty potvrdil, že většina posluchačů podlehla všemu, co se na pódiu odehrávalo. Chopinova Barkarola Fis dur op. 60 z vytyčeného směru večera vybočila pouze nepatrně. Tady mě to trochu zamrzelo. Interpretův mužný, plnokrevný pohled považuji za zcela legitimní, snesla bych tu ale přece jen trochu více něhy a sladkosti - nikoli sladkobolného sentimentu - v nejlepším smyslu slova.

Sólista po zaslouženém vřelém potlesku a ovacích vstoje přidal Lístek odvanutý Leoše Janáčka a jednu část ze Smetanovy cyklu Sny. (Mimochodem tak nevědomky ukázal na to, že Smetanův klavírní odkaz by měl na pražských klavírních recitálech znít podstatně častěji.)

Můžeme být rádi, že se právě český umělec řadí k těm, kteří v pokračují v interpretační tradici Alfreda Brendela, činí tak svým osobitým způsobem, přesvědčivě, zajímavě a na plný plyn.

Dina Šnejdarová

Hudbě se věnuje přibližně od svých pěti let. Postupně prošla školením klavír-varhany-cembalo-dirigování-liturgická praxe-základy zpěvu a muzikologie (FF UK), souběžně s tím se řadu let věnovala klasickému baletu pod vedením nezapomenutelné Dagmar Špryslové a krátce též scénickému tanci (Vysokoškolský umělecký soubor, dnes Taneční centrum Praha). Její „hudební mámou“ se stala pedagožka Alena Kuklová, rodačka z Poličky, díky níž neztratila radost z hudby a přibližně v devíti letech objevila tvorbu 20. století, zejména Bohuslava Martinů a Bély Bartóka. Za průnik do hudebně-analytického myšlení vděčí varhanici Miroslavě Svobodové, za překonání obav z improvizace Jitce Chaloupkové (Konzervatoř České Budějovice). V muzikologii se soustředila na hudbu starších období. Pracovala jako zástupkyně šéfredaktora Harmonie, spolupracovnice ČRo Vltava, editorka koncertních programů FOK, knihovnice Hudebního oddělení NK ČR. V současné době se věnuje vzdělávání svých dvou dcer a hudební publicistice (Harmonie, Czech Music Quaterly, FOK, Česká filharmonie, Pražské jaro), provozuje též autorský Dinin nevyvážený blog (dinasnejdar.blogspot.cz). Jejím nej- autorem je již od dětství Johann Sebastian Bach.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.