Bamberk je asi sedmdesátitisícové město v Bavorsku, historicky a i dnes přesněji v Horních Frankách. „Máme kolem sedmi tisíc abonentů, teoreticky mě tedy každý desátý člověk, kterého potkám někde na ulici, velmi dobře zná,“ usmívá se Jakub Hrůša, který je od podzimu 2016 šéfdirigentem Bamberských symfoniků. Hovoříme spolu předposlední den roku, chvíli po skončení zkoušky na silvestrovský koncert. Koná se 31. prosince dvakrát, odpoledne a večer, a na programu je Beethovenova Devátá symfonie. „Hrává se v tento den i odlehčenější program, ale po třech či čtyřech letech publikum dává vždy už najevo, že bychom se měli zase vrátit k Beethovenovi, k něčemu závažnějšímu,“ říká Jakub Hrůša.
Když nastává čas pro první koncert, je ještě světlo. Od včera se oteplilo, zbytky sněhu zmizely, je určitě víc než deset nad nulou a kdekdo jde do sálu od auta nebo autobusu nalehko. V sále je 1400 míst a je plno. Prostoru vévodí varhanní prospekt, sedadla jsou i vpravo a vlevo od varhan, balkony na bocích nejsou vysoko, sál působí spíše jako široký než dlouhý, má příjemnou elevaci. Všichni lidé už několik minut před začátkem sedí na svých místech. Silvestr nic viditelně nepřipomíná. Jsme účastni krásného koncertu, ryze umělecké akce.
Beethovenovu poslední symfonii otvírá Jakub Hrůša v rychlejším tempu, celá první věta dostává věcně klasicistní, pozitivní, konkrétní, současně až jakoby radostný výraz. Náhle to není ta pouze vznešená zatěžkaná hudba, která bývá v horší interpretaci i zdlouhavá, ale zní zde hudba určitá a zároveň šťavnatá, místy až zápasivá, podrobně modelovaná, s krásnými detaily. Sice to neumožňuje vytvořit příliš velký kontrast k druhé větě, ale je to čerstvý, docela nový pohled, vzrušující, nádherně uspokojivý. Postupně, jak symfonie pokračuje, přináší interpretace vše, co dělá Beethovena Beethovenem – závažnou opravdovost, častější kontrastní zvraty, typické instrumentační postupy, krásná místa zklidnění a ztišení střídající mužné plochy. Zpomalení před codou v první větě je neopakovatelné, stejně jako zasněný okamžik před příchodem reprízy v druhé větě. Jakub Hrůša jinak vyžaduje a udržuje svižné tempo, ale zároveň v každém druhém okamžiku podněcuje v orchestru dýchání a kouzlení, vyhledává a nezapomíná ozřejmovat jemné doplňkové linky… Třetí věta skutečně zpomaluje tok, vyzařuje úžasný klid a přináší nejen snově formulované téma ve smyčcových nástrojích, ale až překvapivě slyšitelně i ty nejjemnější nuance, jako jsou například protihlasy dřevěných dechových nástrojů, které díky akustice sálu zaznívají neuvěřitelně prezentně, zřetelně, kulatě a jemně.
Sbor je na pódiu od začátku, sólisté přicházejí, jak je zvykem, po druhé větě. Naštěstí v té chvíli nikdo netleská. V sále panuje až posvátná pozornost. Do finální věty vstupuje pak dirigent razantně, ale smyčcové pasáže, včetně tématu svěřeného kontrabasům a violoncellům, zaznívají naopak nádherně měkce. Kvarteto sólistů – Nicola Proksch, Markéta Cukrová, Steve Davislim a Jan Martiník – je neslýchaně vyrovnané; sopranistka zpívá i v nejvyšších výškách ještě stále pěkně, altistka nezůstává pozadu, tenorista zaklapává noty a své vojácké sólo vystřihne lyricky a přitom naplno… a basistovu nosnému, ale stále měkoučkému hlasu je krásně rozumět. Ani jeden z nich nepřednáší part překotně nebo na horní hranici svých možností. Pěvecký sbor Bamberských symfoniků zpívá v krásných a hlubokých odstínech dynamiky, předvádí dokonale sjednocenou dikci, akustika prostoru podporuje zřetelnost a odlišnost hlasových skupin. Řada míst i v poslední větě, stejně jako v předchozích, zaznívá, jako bychom je slyšeli poprvé. Překvapivě nově, dokonale… Detailně propracované provedení, jemně modelované, čisté, zvukově kompaktní, slavnostní, ale stále svěží a dychtivé, nikoli hlučné, tvrdé a vyprázdněné. Skladbě se dostává podoby, o níž si recenzent v duchu čím dál jasněji a s čím dál větším nadšením říká: tohle jsem ještě neslyšel!
Beethovenova Devátá je pro silvestrovský koncert dobrý nápad. Není nezbytně nutné juchat s Rossiniho předehrami, s pochody Julia Fučíka nebo s valčíky Johanna Strausse. Óda na radost je nápad hodný následování. Stejně jako rozhodnutí mít nový sál, pěkný, útulný, akusticky víc než vyhovující. V Bamberku ho mají, stojí zde letos rovných pětadvacet let. Potvrzuje, že Bavorská státní filharmonie, jak se také oficiálně Bamberským symfonikům může říkat, je v této spolkové zemi jediným tak výrazně státem finančně podporovaným orchestrem, tělesem uznávaným za jedno z nejlepších v Německu.
Koncert končí, Jakub Hrůša se sólisty, sborem a orchestrem se znovu a znovu jdou děkovat, publikum cítí a dává najevo, že se mu dostalo krásné, poctivé porce velkého umění. Šéfdirigent nakonec ještě naznačuje, že chce promluvit. A pomalu, vážně a upřímně do nastalého ticha z pódia několika větami posluchače zdraví a přeje jim do nadcházejícího roku nejen zdraví, ale také radost, krásu a svobodu, tak jak se právě těchto hodnot dotýká i text v symfonii. Je to milé a vytváří se tak pro tu chvíli ještě silnější pouto. Následuje další potlesk a pak se sál postupně vyprazdňuje.
Bufet je ale otevřen, lidé si dávají sekt, kávu, koláče nebo preclíky a nespěchají pryč. Později se začnou pomalu mísit s těmi, kteří už s předstihem přicházejí na večerní koncert. Je kolem šesté, venku je už dávno tma, ale pořád teplo. Přelom roku 2017 a 2018 není moc zimní.
Těsně před sedmou Jakub Hrůša odpovídá v messengeru pár slovy na osobní vzkaz s poděkováním a rozloučením. Přeje šťastnou cestu a přidává: Jdeme na druhé provedení.
