neděle, 27. září 2020

Jakobín a la muzikál

Napsal(a) 

, foto Karel Kašák foto: Karel Kašák

Novou inscenaci opery Antonína Dvořáka Jakobín přivítalo liberecké publikum v Divadle F. X. Šaldy při její premiéře 25. září s velkou spokojeností. Není divu – je to opera, která dokáže pohladit a patří ke skladatelovým nejpovedenějším operním dílům. Idylické městečko za končící francouzské revoluce a jeho vznešené i prosté obyvatelstvo. Stárnoucí učitel Benda, jeho skromná a milá dcera Terinka, Jiří, který ji miluje, Bendovi zpívající žáčci, směšný, ale nebezpečný Purkrabí Filip, pohledná rodinka Bohuše z Harasova, který se s ženou Julií a s dětmi vrací z Francie k otci do Čech a Bohušův intrikánský bratranec Adolf.

Bohuš s rodinou přichází na náměstíčko s kašírovanou kašnou, která je v průběhu jednání přiznaně odsunuta stranou, školní třída plná bílých andílků (věnečky, křidélka), kteří po sobě rozpustile házejí papírky. Malé překvapení – Terinka (jako jediná) nás vítá s hluboce odhalenými rameny, je jakousi místní atraktivní blondýnou z operety či muzikálu, která nevzbuzuje dojem, že má ráda kohokoli na světě. Sice velmi hezky zpívá (Veronika Kaiserová), ale to je pro tuto operu (a nejen pro ni) opravdu málo. Jiří (Sergey Kostov) je své postavě blíž, zpívá kvalitně svůj part a velmi vylepšil svou českou výslovnost. Inscenaci vévodí představitelka Julie Lívia Obručník Vénosová, která svou roli zvládá po všech stránkách na obdivuhodné úrovni. Její hlas je vyrovnaný v celém svém rozsahu, od barevné hlubší polohy přes krásně znělý střed až po volné výšky. Je až neuvěřitelné, že zároveň zpívá ve svém domácím libereckém divadle také Lejlu v Bizetových Lovcích perel. Jiří Rajniš ml. jako Bohuš je zcela v jejím stínu. Ano, zpívá (podobně jako paní Kaiserová) dobře, ale jeho herecká práce značně pokulhává (podobně jako u jeho otce Jiřího Rajniše v roli bratrance Adolfa).

, foto Karel Kašák foto: Karel Kašák

Purkrabí Filip je patrně zatím nejlepší rolí Zdeňka Plecha. Zpočátku se sice nepříliš podřizoval dirigentovi, ale postupně přidal i nečekaně dynamický herecký výkon, jemuž chybělo jen trošku víc samozřejmosti. Pavel Vančura jako Hrabě Vilém působil poněkud rozpačitě, zejména ve svém županu výrazně připomínajícím koberec. Vtipně působil text učitele Bendy „šediny nám hlavu pokryly“, když má pan Vančura vlasy pečlivě nabarvené a je vystříhán tak, jak se to dnes nosí (proč?). I jemu ublížil kostým podobně jako již zmíněné Terince a pánům sboru v jakýchsi prapodivných kamaších (učiteli Bendovi dali místo nich jakési stříbrné nepadnoucí „šponovky“), dámy sboru měly individuální přezdobené kostýmy nepřipomínající maloměsto, ale nějakou podivnou ves.

A ještě si postěžuji: Julie s sebou z Francie při tom útěku patrně vezla obří zavazadlo s garderóbou, protože se hned dvakrát převlékla. Z cestovních šatů do svátečnějších a nakonec ještě do superzdobných bílých (návrat do doby, kdy primadony předváděly na jevišti své toalety ušité u Podolské?). Jistě záměrně jednoduchá až chudá, nepříliš nápaditá scénografie Pavla Kodedy v kontrastu ke kostýmní zatěžkanosti Romana Šolce mne, přiznávám se bez mučení, velmi rušila. Z vězení přivedou Bohuše svlečeného do bílé košile, zatímco vězeň Jiří získal bůhvíkde slušivý kabátek. Co na to paní režisérka? Nevadí jí to? Chtěla to tak? Má přece přinejmenším právo veta!? Učitel Benda je parádní rolí Jaroslava Březiny. Dělá ho civilně, bez záměrných zpěvních deformací, jak bývá u nás zvykem (výjimkou byl před lety ušlechtilý Benda Josefa Škrobánka v brněnském Národním divadle). Zpívá krásně a s citem.

, foto Karel Kašák foto: Karel Kašák

Přínos paní režisérky Kateřiny Duškové ve spolupráci s pohybovou spolupracovnicí a asistentkou režie Šárkou Borodaczovou je v práci s jednotlivými herci, ale výsledky se dostavily vcelku pochopitelně jen u některých z nich. Výborně připravený sbor (Anna Novotná Pešková) zůstal režií nedotčen a to včetně překrásně zpívajícího Severáčku Silvie Langrové. Uniformované děti si posedaly kolem orchestřiště i se zbytečnými rekvizitami.

Těžištěm premiéry bylo hudební nastudování Martina Doubravského, který Jakobína pojal svižně a živě, s bohatým barevným rejstříkem Dvořákovy instrumentace. Večer měl po hudební stránce napětí i emocionální dopad. Dirigent udržel inscenaci pohromadě a na jevištní nedokonalosti nás nechával pozapomenout. Večeru chybělo „jen“ jediné – prokazatelně úzká spolupráce celého inscenačního týmu. Dodejme, že je Jakobín první operní inscenací činoherní a muzikálové režisérky Kateřiny Duškové. To není omluva, jen konstatování skutečnosti. Jak už jsem naznačila, divák, který se nezabývá jednotlivostmi, byl šťasten.

Olga Janáčková

Muzikoložka, teatroložka, operní režisérka, hudební a divadelní kritička a organizátorka. Studovala hudební a divadelní vědu na Filozofické fakultě tehdejší Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně, sólový zpěv na brněnské konzervatoři a operní režii na JAMU. V letech 1968–90 pracovala jako odborná pracovnice specializovaná na hudební divadlo v Kabinetu pro studium českého divadla Ústavu pro českou a světovou literaturu Československé akademie věd. Přispívala do samizdatového divadelního časopisu Dialog (1977–80). V letech 1987–89 byla dramaturgyní opery Státního divadla v Ústí nad Labem, pracovala také v Divadelním ústavu Praha. Od roku 1990 soustavně sleduje produkci českých a moravských operních divadel, recenze a články publikuje v odborných médiích.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.