pondělí, 23. říjen 2017

Jak přivést k životu Kullervoinena, juna s rusou vrchovinou

Napsal(a) 

 , foto Pavla Hartmanová foto: Pavla Hartmanová

Osmnáctého října byl učiněn další krok k tomu, aby Jean Sibelius, velká postava finské hudby, byl uznán i v Čechách jako tvůrce, kterému náleží významné místo v dějinách hudby. Alespoň v to doufám. Spor o Sibelia není dosud ukončen ani v zemích se silnou sibeliovskou tradicí, tedy v zemích baltických a anglosaských, ale česká premiéra jeho významného díla mládí – chorální programní symfonie Kullervo z roku 1892 – by mohla přispět k tomu, aby tento spor u nás vůbec započal. Podstatné zvýšení zájmu o tuto složitou, nelehko a nejednoznačně interpretovatelnou severskou postavu by bylo, domnívám se, v intencích výše řečeného, velmi žádoucí – aby se sibeliovský diskurs, často ostrý, břitký a kontroverzní, zbarvil konečně i svou nezaměnitelně českou příměsí.

Kdo tedy je Jean Sibelius? Patří opravdu do té nejvyšší kategorie, kam je řazen jistou částí zejména anglické a americké muzikologie, vedle německých „Tří B (nebo Čtyř?)“, vedle WAM, RW, GM, RS a dalších z těch velkých, ba největších? Nebo je to jeden z těch největších skladatelů druhé kategorie – kam ostatně řada vlivných autorů řadí třeba (možná k našemu překvapení) i Dvořáka (Harold C. Schonberg)? Podobný diskurs probíhá v Anglii už nějakých sto let (opět možná k našemu překvapení) o Edvarda Elgara (pro Angličany něco mezi Purcellem a Brittenem – ano, až tak si ho cení). Ti dva, Sibelius a Elgar, ovšem mají jen málo společného, byť žili a tvořili ve stejné době. Sibelius je solitér. Ono rozpětí, pokud jde o jeho přijímání, je vskutku monumentální: od vášnivého zaujetí Vaughana Williamse či Arnolda Baxe, přes kritickou skepsi Theodora Adorna až extrémnímu odsudku Reného Leibowitze, který považoval Sibelia za nejhoršího skladatele na světě.

Přiznám se, že když jsem vstupoval do Smetanovy síně, stěží jsem zadržel jisté rozechvění. Byl jsem v situaci člověka, který uslyší na koncertě nějakou skladbu poprvé v životě. Velmi nezvyklý pocit. Nejen česká, ale i moje premiéra. Mohl jsem, pravda, znát Kullervo z řady nahrávek: počínaje světovou premiérou Paavo Berglunda z roku 1970 (Bournemouth Symphony Orchestra, Helsinki University Chorus, Raili Kostia, Usko Viitanen), nebo jeho další nahrávkou z roku 1985 (Helsinki Philharmonic Orchestra, State Academic Male Choir of the Estonian S.S.R. & Helsinki University Male Chorus, Eeva-Lilsa Saarinen, Jorma Hynninen). Či z téhož roku s Neeme Järvim (Gothenburg Symphony Orchestra, Istävät Male Chorus, Karita Mattila, Jorma Hynninen). Z pozdějších nahrávek pak s Paavo Järvim, 1997 (Royal Stockholm Philharmonic, National Male Choir of Estonia, Randi Stene, Peter Mattei), s Esa-Pekkou Salonenem, 1993 (Los Angeles Philharmonic, Helsinki University Chorus, Marianne Rørholm, Jorma Hynninen). Nebo z poslední doby, živý snímek z roku 2015, (Sakari Oramo, BBC Symphony Orchestra, BBC Symphony Chorus, Polytech Choir, Johanna Rusanen-Kartano, Waltteri Torikka). Neznal jsem dokonce ani nahrávku Sira Colina Davise z roku 2005 (London Symphony Orchestra, London Symphony Chorus, Monica Groop, Peter Mattei), ačkoli mi v rozhovoru tento velký sibeliovský dirigent a ctitel zaníceně vyprávěl o své fascinaci hudbou finského mistra, a zvláště pak o této podivuhodné, žánrově však obtížně zařaditelné chorální symfonii. Dohnal jsem to hned v následujících dnech, kdy jsem si Davisovu nahrávku pozorně vyslechl, a porovnal s jiným, řekl bych, autentičtějším, finštějším live snímkem (Jukka-Pekka Saraste, Finnish Radio Symphony Orchestra, 2002), i s onou dnes již legendární Berglundovou nahrávkou z roku 1970. Nejsem však znalec finské hudby, ani artificiální, tím méně lidové, a tak svůj dojem prezentuji raději s jistou opatrností. Spíše jsem slyšel v symfonii Kullervo i ruské intonace – Karelie, teritorium, odkud především Sibelius čerpal své etnické inspirace – leží ostatně na hranicích s Ruskem, obávaným velkým bratrem – a tak intonační spřízněnost nemůže nijak zarážet. Ba dokonce jsou slyšet, zejména ve 2. větě, podivuhodné, mixolydicky zbarvené názvuky na Janáčkův Mrtvý dům.

 , foto Pavla Hartmanová foto: Pavla Hartmanová

Na počátku všeho však byl koncert FOK, který provedl se svým šéfdirigentem Pietari Inkinenem Kullervo v české premiéře, ve dvou koncertech po sobě, 18. a 19. října. Mohli jsme tedy posoudit, zda finský dirigent nepřehání, když říká, že posluchači odcházejí z každého koncertu, na němž zazněl Kullervo, s vytřeštěnými zraky, jako by nemohli uvěřit tomu, že skutečně slyšeli to, co slyšeli. Jedno je jisté, ať už odcházíme oči poulíce či nikoli: již Kullervo, jako raný projev Sibeliova symfonismu, dobře osvětluje, proč byl a je tento mistr přijímán tak rozporně a s velkým názorovým rozpětím – od zatracování až po nekritický obdiv (Constant Lambert: „první velký skladatel po Beethovenovi, jenž přirozeně myslí v idiomech symfonické formy“). Je to hudba, jež okamžitě zarazí či zaujme svou až brutální výrazovou silou, elementární vznosností i dravým spádem. Charakter literárního námětu, převzatý z finského národního eposu Kalevala, ostatně nic jiného neumožňoval – vzal-li jej Sibelius tak vážně a zodpovědně, jak, a velmi nedvojsmyslně, učinil. Ti otřesení pak často hovoří o neslýchané novotě a až avantgardní smělosti Sibeliovy hudby, a nejen v kontextu konce století, ale i o nějakých dvacet let později, třeba v souvislosti s jeho 5. symfonií. Nemyslím, že bych mohl ducha Sibeliovy hudby, ať už v Kullervo či v kterékoli ze sedmi symfonií, charakterizovat přívlastkem „nový“. Spíš bych použil výrazu „svůj“. Je to hudba, jež působí velmi svérázným, osobitým dojmem. Hudba, jež je někdy nádherně divná, jindy jen divná. Sibelius symfonik je prazvláštní outsider (v původním anglickém významu slova), hluboce reflektující tvůrce, jenž dokáže zhudebnit hlubiny svého složitého nitra – v nejlepších kreacích – s otřesnou silou. Jeho tvorba je však krajně nevyrovnaná a většina jeho komorní tvorby, klavírní skladby nevyjímaje, osciluje mezi líbivým kýčem a salónním brakem. Snad až na Smyčcový kvartet d moll z roku 1909. Po české premiéře Kullerva, z níž jsem si odnesl silné, byť nikoli rozporné dojmy, jsem si ujasnil, že Sibeliův debut na poli symfonické tvorby, patří k jeho vrcholným kreacím – a dramaturgický význam prvého českého uvedení že tedy nelze ani docenit. A to přesto, že pravé poznání kvalit Kullerva na mne čekalo až při poslechu Davise, Berglunda a zejména Sarasteho, jehož si cením nejvíce. Až tam jsem slyšel fascinující detaily, které se ve Smetance buď nekonaly, anebo mi unikly (avšak nedorazily-li ani na nejlepší místo v sále, balkón střed první řada, tak se spíš nekonaly).

 , foto Pavla Hartmanová foto: Pavla Hartmanová

Ani autentický finský dirigent Pietari Inkinen zřejmě nedokázal do svého orchestru FOK vpravit náležité pensum finskosti – a to je nepochybně to, co tato hudba potřebuje jako sůl: zaznít v mysteriozně brutální kráse, s etnicky výrazným akcentem. Jen tak můžou ožít obrazy karelské tundry, krutá epika severské balady, osudového příběhu nešťastného „Kullervoinena, juna s modrými punčochami a rusou vrchovinou“, líčící klíčové epizody jeho mládí až do krvavé smrti. Osudem zkoušený rek prožije dětství v otroctví, když ztratí své rodiče – obsah prvých dvou vět – poté bloudí světem co vyhnanec, až nakonec – ve třetí větě – při divé jízdě na saních, narazí na lepou děvu a ustrne nad její krásou. Pohnutý dialog mezi Kullervem a dívkou Sibeluis svěřil barytonu a mezzosopránu (v Praze se rolí ujali finský veterán Jorma Kallervo Hynninen, jenž takřka drží monopol na Kullerva a Johanna Rusanen, oba znamenití, jen šestasedmdesátiletý Hynninen je pochopitelně již dávno za svým zenitem). Dívka nejprve odolává mladíkovým návrhům, ale jen do chvíle, kdy spatří na saních „zlato, stříbro, stuhy, jemných suken celé duhy“. Mužský sbor obstarává morální komentář: „stříbro pannu obloudilo / zlato děvu zahubilo“. Sibelius se prý neodvážil angažovat smíšený sbor, z obavy, že ženy by hrůzný text odmítly zpívat. Svého posluchače však nijak nešetří, a přestože divá hudba líčící osudovou kohabitaci nedosahuje ještě ikoničnosti Šostakoviče, je i tak k probíhajícímu ději značně přiléhavá. Sibelia v tomto žánru trumfnul jen Richard Wagner, o čtyřicet let dříve, v závěru 1. aktu Valkýry („Braut und Schwester bist du dem Bruder / so blühe denn, Wälsungenblut!“). Ano, i zde je spáchán incest, zde ovšem nevědomky. Slova, jimiž si nešťastní sourozenci vysvětlí svůj společný původ, padnou až pár chvil poté. Jinak ovšem společných rysů mezi finskou Kalevalou a germánskými eposy možno nalézt mnohem více. Nešťastný rek nejprve vyplení sídla svých trýznitelů, v naději, že zahyne v bojové vřavě, a když se mu to nepodaří, nalehne na svůj meč, tak často zbrocený krví, zatímco sestra skočí do divokých vln.

Jedinou částí eposu, kterou Sibelius dovolil provozovat samostatně, je právě vokální 3. věta, v níž drama vrcholí. Hudebnědramtická linie však ve své výrazové síle nepolevuje po celých pět vět osmdesátiminutového kolosu. Pohanské intonace Kullerva jsou zvláštního rodu, převládá vznosný baladický, silně archaický mélos, je však střídán lyrickými plochami mimořádné působivosti, ale i ostře rytmizovanými bloky až bestiální strohé krutosti. Dílo pak vrcholí v 5. větě sborovým epilogem, jehož tragika si nezadá ani se Šostakovičovou 10. symfonií. Dílo bylo provedeno za autorova života jen čtyřikrát, krátce po velmi rozporuplně přijaté premiéře v roce 1892. Jinak se až do své smrti bránil publikaci díla, takže k jeho renesanci mohlo dojít až v sedmdesátých letech. Česká premiéra se rozhodně vydařila, přihlédneme-li k pochopitelným potížím při nastudování pro Čechy tak inkompatibilního díla. Lze doufat, že další provedení na tento průkopnický počin úspěšně naváží a idiom sibeliovské interpetace obohatí o specificky finskou ingredienci.

Ivan Žáček

Vystudoval hudební vědu na Karlově Universitě, věnuje se hudební a operní kritice, a divadlu vůbec. Je členem různých divadelních porot, byl dramaturgem Státní opery, sedm biblických let sloužil v Radě Národního divadla. Jako filmolog se v Národním filmovém archívu zabýval výzkumem vztahu hudby a filmu, z té doby pochází řada felliniovských studií, překladů filmologických a muzikologických textů. Působil jako režisér a autor českých dialogů či překladatel, je za ním více než jedna stovka filmů. Dnes dělí svůj čas mezi divadlo a hudbu. Kromě Harmonie píše do Divadelních novin, Hudebních rozhledů, i do časopisu Svět a divadlo. Svými texty však zamořil i Týden, Kritickou přílohu RR, Lidové noviny, MF frontu dnes, Reflex. Překládá divadelní hry, odborné studie i knihy (Harold C. Schonberg, Životy velkých skladatelů).

Komentáře

Harmonie vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČRNadace Český hudební fondNadace Leoše JanáčkaNadace Bohuslava Martinů

 

Naši partneři

Muzikus - magazín nejen pro muzikantyAlterecho - platforma pro současnou hudební kulturu

Chcete inzerovat? Máte dotaz?

+420 266 311 701

Novinky emailem

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.