Po vyslechnutí Händelova oratoria Izrael v Egyptě (18. 2., kostel sv. Šimona a Judy v Praze) mě napadlo jediné: Tak takhle ne, přátelé! Začněme ale podle dobrých pravidel nejprve klady. Je chvályhodné, skoro až úctyhodné, že se v FOK rozhodli zahájit nový cyklus Barokní opera a oratorium. S určitými počátečními nedostatky a zádrhely je tedy třeba shovívavě počítat a doufat, že se cyklus postupně vyšplhá na téměř bezkonkurenční úroveň cyklu Stará hudba. Během únorového večera se nejlépe představil sbor Ars Brunensis Chorus (sbormistr Dan Kalousek ) . Naštěstí, protože sborové části jsou pro toto oratorium klíčovou a převažující složkou. Publikum se tedy mohlo kochat nejen zvukem, mladými zdravými hlasy, technickou jistotou, ale i nadšeným, téměř oddaným projevem. (Na požadavek důkladnější výslovnosti angličtiny je zřejmě lépe u nás rezignovat.) Připočteme-li k tomu snaživý, jen místy poněkud nejistý výkon kontratenoristy Davida Jamese (člen Hilliard Ensemble), který snad jako jediný ze sólistů věděl, o čem zpívá, klady jsme v podstatě vyčerpali.
Oratorium pod vedením dirigenta Romana Válka , jakkoli jistého v gestech a nepochybně i v představě, vyznělo bohužel spíše mdle, mnohdy se orchestru Musica Aeterna (um. vedoucí Petr Zajíček ), který hrál na staré nástroje, rozpadalo pod rukama (zvlášť ve druhé části) a continuum za zpěváky spíše neumně pokulhávalo. Navíc celkové pojetí bylo nevypointované, čímž jsme byli ochuzeni o leckteré šarmantní detaily. Jaká škoda! Händel si v tomto díle vyhrál se zvukomalbou – například egyptských ran v první části – a dopřál tak interpretům dost prostoru pro vlastní fantazii. Ta ale jako by zůstala nevyužitá. Ze sólistů (tenorista Jaroslav Březina, postižený úrazem, ve druhé polovině nezpíval) se nejlépe prosadila sopranistka Anna Mikolajczyk , která svůj příjemný výkon snížila tím, že kvůli vynechání tenorových částí nevěděla, kdy má nastoupit.
