pondělí, 6. listopad 2017

J´accuse podle Gance – nevídané zahájení Wien Modern

Napsal(a) 

Abel Gance: J'accuse, foto Sylvia Marz-Wagner Abel Gance: J'accusefoto: Sylvia Marz-Wagner

Jubilejní třicátý ročník jedné z největších přehlídek současné hudby festivalu Wien Modern je dramaturgicky nesen podtitulem Bilder im Kopf tedy Obrazy v hlavě. Umělecký šéf festivalu Bernhard Günther připravil pestrou nabídku všemožných žánrů – od filmu, přes multimediální představení až k samotným hudebním produkcím. Těžiště spočívá ve francouzské hudbě, plné barev, emocí, provokujících naši imaginaci a fantazii, což je také jeden z úkolů letošního festivalu – vrátit do našeho života inspiraci, snění se zavřenýma nebo otevřenýma očima, chuť tvořit a fantazírovat.

Festival zahájil v úterý 31. října zcela mimořádnou produkcí – projekcí černobílého, němého filmu francouzského režiséra, scénáristy, producenta a herce Abela Gance J´accuse (Žaluji) z období první světové války. Nechce se věřit, že tento téměř tříhodinový snímek vznikl před sto lety. Svým zpracováním, nápady, střihem, animací a především pacifistickým poselstvím zůstává stále na výsost moderním uměleckým dílem. Neobyčejně silný příběh obyvatel jedné vesnice v Provence, do jejichž radostných a poklidných životů ze dne na den zasáhne válka, je natočen v reálném prostředí, včetně bitevního pole. Abel Gance si tehdy vyžádal od americké armády povolení k natáčení na bojištích u Verdunu, kde od léta 1918 do března 1919 natáčel. Herci jsou skuteční vojáci, kteří po natáčení odešli na frontu. Nešťastný osud básníka, který miluje vdanou ženu, aby pak ve válce byl nadřízeným jejího muže, končí stále stupňující se a naléhavější obžalobou války a všeho toho, co z lidí a s lidmi dělá. Příběh končí strašlivou vizí básníka – obrovským hřbitovem a pochodem z hrobu vstalých vojáků, kteří děsí své živé pozůstalé, obžalované z nezodpovědných skutků, obohacování se na válce v době, kdy bojovali za jejich životy a mír na frontě, aby nakonec na sebe naložili jejich kříže a společně s ukřižovaným Kristem tak na sebe vzali jejich hříchy. Za několik málo let po zvěrstvech první světové války se podobné hrůzy opakovaly ještě ve větší míře. Důležitou roli v příběhu zastávají děti – nevinné, ale pod vlivem světa dospělých zároveň kruté. Atmosféra ve Velkém sále Konzerthausu by se dala krájet, publikum ani nedutalo a fascinovaně sledovalo němý film. V dnešní zrychlené, klipové a povrchní době něco nevídaného. 

Neobyčejnou sílu a naléhavost dodala filmu barevná a výstižná hudba Philippa Schoellera, který ve Vídni osobně při provedení převzal elektronický part. Moderní ve výrazových prostředcích, emocionální, energická, dramatická, až jakási filmová symfonie. Tento druh hudby se ve Vídni, žijící stále z odkazu druhé vídeňské školy a Neue Musik zřídkakdy slyší. Umělecký šéf festivalu Bernhard Günther v programové brožuře píše: „...projekce J´accuse není prezentací starého černobílého němého filmu se soudobou hudbou, ale skrz na skrz současným, aktuálním uměleckým dílem.“ Vynikajícímu vyznění napomohl i naprosto soustředěný, špičkový výkon Vídeňských symfoniků pod taktovkou Petera Rundela. Večer, na který vídeňské publikum hned tak nezapomene. Skutečně důstojné a silné zahájení festivalu, u jehož zrodu nestál nikdo menší než Maestro Claudio Abbado.

Jak silné a aktuální poselství v dnešní době, kdy se řada mocností a osob stále dokola obohacuje na válce, živí ji a provokuje. Kdy v jednotlivých zemích vládnou psychopatičtí, mocichtiví a nebezpeční diktátoři, nebo směšné politické figurky, neschopné jakéhokoliv vlastního programu nebo vize do budoucna.

Sarah Wegener a Cornelius Meister, foto Markus Sepperer Sarah Wegener a Cornelius Meisterfoto: Markus Sepperer

J´accuse podle Henzeho

Čistě hudební a oficiální zahájení festivalu proběhlo o dva dny později – opět ve Velkém sále Konzerthausu, který je jedním ze spoluorganizátorů a podporovatelů festivalu. Na programu bylo provedení oratoria Hanse Wernera Henzeho Das Floß der Medusa (Vor Medúzy) z let 1967/68. I v tomto případě šlo, vzhledem k obrovského provozovacímu aparátu, o zcela mimořádnou událost čítající přes dvě stě účinkujících.

Dílo je inspirováno obrovským 35 metrů čtverečních velkým plátnem Théodora Géricaultse Radeau de la Méduse, představeného veřejnosti oficiálně v pařížském Salonu 25. srpna 1819. 2. července 1816 ztroskotala francouzská fregata Medusa díky chybné navigaci a neschopnosti kapitána lodi 50 km od mauretánského pobřeží. K tomu, aby guvernér a kapitán bezpečně dospěli k africkým břehům, bylo třeba odříznout náhradní vor se 150 lidmi. Když tito nebožáci, živící se po cestě mrtvolami svých druhů, konečně po patnácti dnech dopluli k africkým břehům, zbylo jich na palubě jen patnáct. Tato událost otřásla tehdejší Evropou a způsobila skandály ve vládě, vedoucí k pádu Bourbonské dynastie v roce 1830.

Henzeho oratorium je jakousi zádušní mší za ikonu kubánské revoluce Che Guevaru, za společenské změny. Zvěčněn je i severokorejský vůdce Ho Či Min v posledních taktech oratoria, v rytmickém skandování sboru. K prvnímu provedení v Hamburku nedošlo, protože se místní sbor zdráhal zpívat pod rudou vlajkou. Skandální skladba se stala symbolem bouřlivého roku 1968 a byla nakonec poprvé provedena v roce 1971 ve Vídni. Dnes, v době, kdy na mořích tonou tisíce uprchlíků, je Henzeho kus znovu aktuální. „Umírající jsou lidé třetího světa, oběti bezcitnosti egoistů světa bohatých a mocných. Celé dílo je tak alegorií boje o holý život, ze kterého později povstal bojovný duch a odhodlání ke změně nesnesitelných poměrů.“ píše Henze v době práce na díle.

Libreto Ernsta Schnabela používá texty mj. z Dantovy Božské komedie. Hudební jazyk je moderní, dramatický, oratorium provází vypravěč, hudba barevně souzní s obsahem textu, jak v sólo partech sopránu a barytonu, tak ve sboru, dětském sboru i v instrumentaci. Pódium je rozděleno do tří oddílů: jedna část patří žijícím („dýchajícím“ dechovým nástrojům a barytonu), druhá část mrtvým (smyčce a sopranistka/Smrt), v prostředku před bicími stojí vypravěč – Cháron.

Nastudování této společensky závažné a technicky náročné skladby bylo vynikající. Hlavní postavy – Smrt Sarah Wegener, Jean-Charles Dietricha Henschela i Cháron Svena-Erica Bechtolfa byly do svých rolí ponoření jako na divadle, jejich postavy byly dramatické, cituplné a živé. Na soudobou hudbu zvyklý Sbor Arnolda Schönberga zpíval jako vždy s nasazením, precizně, překrásné byly i hlasy, zejména v sólech – Vídeňských zpěváčků (Wiener Sängerknaben). Nastudování se společně se Symfonickým orchestrem rakouského rozhlasu ORF ujal jeho šéfdirigent Cornelius Meister.

Wien Modern se tedy po několika letech tápání stala opět aktuální přehlídkou soudobé tvorby, a současně i festivalem, který prostřednictvím své dramaturgie sleduje společenské dění, reaguje na něj, ponouká své publikum přemýšlet, angažovat se, festivalem, který vzdělává a klade otázky. Vynikající a přesvědčivé interpretační výkony tento trend ještě posilují. O tom, že je to takto správně, svědčí i opětný nárůst publika, pro které jsou kromě koncertů připraveny i workshopy, odborné debaty, prohlídky, přednášky a v neposlední řadě i možnost po koncertech pokračovat v rozhovoru a tříbení myšlenek prostřednictvím setkání v Baru Modern. Doufejme, že si závažnost a důležitost podobné akce uvědomí i politická veřejnost, přestane posluhovat populistickým akcím, či podpoře konzervace umění minulých století a začne důstojně podporovat umělecky i společensky důležité přehlídky současného umění, současného dění a našich současných životů.

Lenka Nota

Skladatelka, muzikoložka, hudební publicistka a manažerka. Věnuje se propagaci soudobé hudby, její publicistická i tvůrčí činnost z většího dílu souvisí s tématy žen v umění. V roce 2017 dokončila svou první operu věnovanou největší české spisovatelce Boženě Němcové Jsem kněžna bláznů na libreto filmové dokumentaristky Olgy Sommerové. Od roku 1999 je zastupována ochranným svazem autorským OSA. V roce 1998 spoluzaložila ženskou skladatelskou skupinu HUDBABY. Skupina natočila dva kompaktní disky (HUDBABY, Čekám Tě!), které Lenka připravila také jako produkční. Jako hudební publicistka píše již od dob studií odborné články a recenze do časopisů Harmonie, Opus musicum, Hudobný život a Slovenská hudba. Jako externistka spolupracuje s ČRo Vltava, pro kterou pravidelně připravuje autorské pořady věnované soudobé hudbě a kulturnímu dění v České republice, na Slovensku a v Rakousku. O ženské skladatelské tvorbě v Čechách referovala mj. na konferencích věnovaných ženské tématice v Kasselu v Německu, ve Fiuggi v Itálii a v Kragujevaci v Srbsku. Od roku 2007 žije ve Vídni, kde působí jako korektorka ve vydavatelství Universal Edition, publicistka a skladatelka ve svobodném povolání. Pro časopis Harmonie píše od roku 1997.

 

 

 

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.