Ivan Ženatý
Dne 27. 11. 2013 ve Dvořákově síní Rudolfina zazněl v rámci 114. sezony ČSPKH recitál houslisty Ivana Ženatého a klavíristky Sandry Shapiro . Umělci nabídli neotřelý, zajímavý program hudby Roberta Schumanna a Richarda Strausse. Úvodní Tři romance pro housle a klavír op. 94 Roberta Schumanna (Nicht schnell – Einfach innig – Nicht schnel l) už prvními frázemi vyvolaly očekávání zážitku nevšedního vrcholného umění komorní hry dvou technicky suverénních a ideálně sladěných muzikantů. Během celého koncertu se pak tento pocit stupňoval a potvrzoval. V romancích rozvinul Ženatý jímavě zpěvnou kantilénu a odstíny jeho frází zněly jako deklamace řeči skvělého recitátora. Následující čtyřvětá Sonáta pro housle a klavír d moll op. 121 Roberta Schumanna (Ziemlich langsam.Lebhaft – Sehr lebhaft – Leise, eifach.Etwas begetwer – Bewegt ) je krásné, ale pro interpreta velmi choulostivé dílo. Ve své rozlehlé ploše má místa, která se mohou zdát nadbytečná a mohou vyznít nepřesvědčivě. Málokdo umí proniknout do nitra partitury tak, aby udržel pozornost posluchače po celé trvání skladby a uceleně rozvinul drama zmítající temně romantickou duší skladatele. Ženatému a Shapiro se toto podařilo se sugestivním účinkem. Musím alespoň zmínit téměř strojově přesný soulad houslových a klavírních figur, neobvykle znělá krásná pizzicata - ale takových detailů by bylo mnoho. Tak zajímavé a objevné provedení jsem neslyšel od žádných interpretů tohoto opusu.
Sandra Shapiro
Druhá polovina recitálu zněla Richardem Straussem. Valčíky z opery Růžový kavalír pro housle a klavír v úpravě Váši Příhody jsou ukázkou brilance i dobového vkusu jednoho z největších světových houslistů českého původu. Byl jsem svědkem, jak stará nahrávka jeho virtuosních úprav včetně Paganiniho „klád“ přivedla v obdivný úžas elitu houslistů na Moskevské konzervatoři. Ženatým uvedené valčíky jsou napsány s kraislerovským vkusem a šarmem, a stejně tak byly provedeny. Sonáta pro housle a klavír Es dur op. 18 Richarda Strausse (Allegro ma non troppo – Improvisation.Andante cantabile – Finale.Andante-Allegro ) ještě nepřipomíná jeho pozdější hudební styl, vychází spíše z pozdně klasicistní a raně romantické tradice, blízká je např. jazyku Mendelssohnovu. Podobně jako předchozí Schumannova Sonáta , i tato skladba je interpretačně velmi choulostivá a náročná. Jsou v ní místa, která by průměrnému sólistovi nestála za práci a riziko. I zde Ženatý prokázal, za rovnocenného partnerství Sandry Shapiro, svou současnou špičkovou houslistickou a muzikantskou úroveň. Dvěma přídavky Smetany a Dvořáka pak toto potvrdil i umocnil.
Dovolím si osobní poznámku. Ivan Ženatý mi byl svou technickou houslovou dokonalostí a skromnou uměřeností noblesního šlechtice vždy velmi sympatickým. Jeho hra mne však často zanechávala chladným, jeho projev se mi mnohdy jevil příliš věcným a neosobním. Tohoto večera jsem zažil zázračnou proměnu. Jako by se nad ním vznášela citlivá, vášnivá a ušlechtilá Múza. Možná, že ji přilákal i zázračný nástroj Giuseppa Guarneriho del Gesù ... Rudolfinum náhle prozářilo umění houslisty srovnatelného s největšími zjevy světových pódií. Věřím a těším se, že tomu nyní tak bude stále.
