Na den přesně u příležitosti 178. narozenin Antonína Dvořáka (1841–1904) otevřel 8. 9. 2019 své pomyslné festivalové brány XII. ročník mezinárodního hudebního festivalu Dvořákova Praha. Páteří dramaturgie letošního ročníku je vedle obnovené premiéry první verze Dvořákovy opery Král a uhlíř (19. 9.) provedení všech skladatelových koncertů, včetně prvního Violoncellového koncertu A dur (11. a 13. 9.) a slavnějšího druhého Violoncellového koncertu h moll op. 104, B 191 (1894/1895) v takřka neznámé verzi s klavírem doprovodem (13. 9.). Dobře známou verzi Violoncellového koncertu h moll s průvodem orchestru umístili dramaturgové hned na úvod festivalu. Riskovali nadvakrát, když sólový part svěřili vycházející hvězdě violoncellové hry, mladému Rakušanovi s perskými kořeny Kianu Soltanimu, a z významných světových orchestrů, které na festivalu pravidelně hostují, vybrali Národní rozhlasový symfonický orchestr Italského rozhlasu z Turína. Garantem umělecké úrovně zahajovacího večera měl být německý dirigent Christoph Eschenbach, pravidelný host pražských pódií.
Jak odlišně mohou obě poloviny prvního festivalového koncertu probíhat, naznačil již ležérní a nepříliš disciplinovaný příchod orchestru v první polovině večera, a naopak pilná příprava a osvěžování paměti před druhou polovinou programu, v níž zazněla Dvořákova Osmá symfonie G dur op. 88, B 163 (1889). Buďme upřímní, na rozdíl od italských pěvkyň a pěvců nenáležejí italské orchestry do první ligy evropského kontinentu, kde si na paty šlapají některé západoevropské a středoevropské orchestry. Přestože je turínský rozhlasový orchestr vedle římského Orchestru sv. Cecílie a milánského orchestru operního domu La Scala nejpřednějším symfonickým tělesem Apeninského poloostrova, s rozhlasovými orchestry z Německa, Britských ostrovů nebo Skandinávie jej bohužel nelze srovnávat. Intonační selhání lesního rohu ve vstupním sólu I. věty Dvořákova violoncellového koncertu bych připsal na vrub nervozitě, orchestr se na pódiu Rudolfina teprve rozkoukával. Bohužel však nebylo během večera jediné. Nesnesitelnému zvuku trianglu ve III. větě koncertu h moll konkurovala jen hrubozrnná pléna žesťové skupiny. A přestože se orchestr dokázal dynamicky krotit, kdykoliv mu dirigent Eschenbach povolil uzdu, prezentoval zápal, radost ze hry, entuziasmus, ale nikoliv očekávanou vysokou zvukovou kulturu.
Kian Soltani je mladou hvězdou nahrávací stáje Deutsche Grammophon, na svém kontě má již snímky Dvořákových trií op. 65 a 90, vedle vrstevníků Christiana Poltéry nebo Danjula Ishizaky ale podle mého názoru zatím stojí ve stínu. Soltaniho předností jsou lyrické plochy, v nichž dokáže udržet posluchačovu pozornost, v čemž mu notně pomáhá ojedinělý zvuk jeho nástroje London ex Boccherini 1694 (Stradivarius). V rychlých pasážích, a to hned ve vstupní větě Allegro, si ovšem publikum bezděčně připomnělo, jak je Dvořákův symfonický koncert či symfonie s obligátním violoncellem technicky náročná. Před čtyřmi lety provedl Dvořákův druhý violoncellový koncert s Českou filharmonií a Jiřím Bělohlávkem na pódiu Rudolfina Yo-Yo Ma, jehož kreaci zůstalo letošní festivalové nastudování mnohé dlužno, a to i po technické stránce, když mám na mysli jen kadence v I. větě. Soltaniho debutové vystoupení na Dvořákově Praze je ovšem nadějnou předzvěstí sólistovy jistě úspěšné kariéry. A není jeho posledním vystoupením na Dvořákově Praze, kde jej může publikum opět slyšet v úterním komorním recitálu 10. 9. 2019.
Po pauze zazněla Dvořákova Osmá symfonie G dur, kterou má Eschenbach v malíčku, takže ji dirigoval zpaměti. Nejspíše spontánně, jinak by technický personál neodnášel dirigentský pult v přítomnosti běžících televizních kamer krátce před dirigentovým příchodem na pódium. Druhá polovina večera vyzněla rozhodně přesvědčivěji než polovina úvodní. Nebylo to mávnutím kouzelného proutku, ale nejspíše proto, že se hráči již seznámili s prostředím, opadla vstupní nervozita a Eschenbach se prezentoval jako inspirující demiurg. Dvořákova Osmá symfonie, formálně nejexperimentálnější autorovo symfonické dílo, unese leccos. Dokonce i plechově břeskná pléna turínských trubek a pozounů. Dynamicky je ovšem velmi choulostivá, protože proti sobě staví beethovenovský orchestr a skupinu tří pozounů s tubou. Orchestru bych rozhodně škodil, kdybych neupozornil na vynikající výkon první flétny a koncertního mistra prvních houslí v obou částech večera. Ve druhé polovině večera si napravil reputaci i první hornista, a pokud hrál orchestr v nižší dynamice, nasvítil sytým jižním sluncem nejedno místo ve Dvořákově partituře. Jakmile však v krajních větách symfonie „kapela spustila“, ztrácelo nad sebou těleso dynamickou a výrazovou kontrolu. A tak nejkoncentrovaněji vyzněl vedle středních vět Dvořákovy Osmé symfonie paradoxně až přídavek – tarantela z Mendelssohnovy Italské symfonie.
Na standing ovation to podle mě tentokrát nebylo, ale publikum si je rozhodně nenechalo vzít. Upřímně jsem zvědav, jak se s dalšími Dvořákovými violoncellovými koncerty poperou na festivalu pánové Tomáš Jamník a Jiří Bárta. Mohou to být večery, a v Bártově případě i noci, plné překvapení.
