úterý, 6. listopad 2007

Intimní dialog

Napsal(a) 

Intimní dialog Intimní dialog

Jen máloco může být v komorní hudbě intimnější, než muzicírování dvou smyčcových nástrojů, v tomto případě houslí a violoncella. Festival Struny podzimu nabídl 10. října projekt, který obsazením a programem avizoval, že to bude poslechově náročný a interpretačně špičkový večer. Mladičná Chloë Hanslip je v cizině už velkou hvězdou, tady se o ní nic nevědělo, Jiří Bárta doma známý je, ale v kuloárech se mluvívá o jeho nevyrovnaných výkonech, že "někdy hraje jako bůh, jindy pod psa". Pořadatel možná riskoval, nicméně výsledek byl strhující. Pražská křižovatka (kostel sv. Anny) byla vyprodána a lidé soustředěně poslouchali program, který by se většina českých festivalů bála nabízet - od Martinů Duo pro housle a cello č. 1 , Ravelova Sonáta a Kodályho Dua op. 7 . Teprve v přídavcích zazněly známé kousky - úryvek z hudby k filmu Rudé housle Johna Corigliana a jedna část z Bachovy cellové suity. Co se týká samotného koncertu, posluchači koncentrovaní být museli, protože by jinak dva jemně preludující nástroje neslyšeli. Převažující dynamickou škálou bylo totiž pianissimo - mezzopiano. Martinů zněl "nemartinůovsky" jako sónická moderna, Ravel ševelil a jen občas jej zčeřilo rapsodické vzedmutí a la Cikán a ani Kodály nesplnil představu zemitého maďarského folklóru. Oba aktéři večera jsou nejen skvělými virtuosy, ale i pokorně respektují jeden druhého. Zdálo se mi, že ten večer jsou jedno tělo, jedna duše, jedno srdce. Navíc v symbióze byly i jejich nástroje: housle Guarneriho z roku 1735 a o padesát let mladší cello od Gagliana. Pro slečnu Hanslip to byl český debut. To, že místo koncertu Čajkovského či Sibelia hrála tak neokázalou komorní hudbu, svědčí o její pozorohodné lidské zralosti.

Luboš Stehlík

Narodil se 20. dubna 1957 v Pardubicích. Housle a zpěv studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolvoval obor Hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupil ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení hudební vědy, kde jeho diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil coby redakční benjamínek v roce 1984 v nakladatelství Editio Supraphon – oddělení knih o hudbě,  kde redigoval ledacos, od Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby až po Cimrmana v říši hudby. Po roce 1989 působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho  vymazání z českého hudebního života se stal v roce 1994  nejdříve redaktorem a poté šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Je partnerem nejlepší manželky ze všech, otcem tří dětí a dědečkem raději nespecifikovaného počtu vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.