Česká filharmonie zahájila sezonu s novým šéfdirigentem. Eliahu Inbal při inauguračním koncertu 5. 9. v Rudolfinu dosavadní obavy, že není jedinečnou špičkovou osobností, nerozptýlil. Večer nazvaný Pocta české hudbě měl při zběžném pohledu, soudě také podle ohlasu publika, vynikající průběh. Paraboly Bohuslava Martinů vystřídal Dvořákův Klavírní koncert se spolehlivým sólistou Gerhardem Oppitzem a program završila Janáčkova rapsodie Taras Bulba . Orchestr byl v dobré kondici a zřejmě i v pohodě, dirigent s českou hudbou neměl problém. Bližší pohled však ukazuje, že ne vše zaznělo stoprocentně „spolu“ a že byly rezervy i ve výrazu. Inbal jistě není špatný dirigent, ale to je málo. Chudý repertoár jeho gest napovídá, že se při interpretaci nedostává příliš daleko nad rámec věcného sdělení. A bez charismatu za dirigentským pultem se těžko dostaví dojem výjimečnosti okamžiku, po němž poučené publikum touží a který by měl k programům orchestru s potenciálem, tradicemi a ambicemi České filharmonie pravidelně patřit. A pak zdánlivá maličkost, ale asi příznačná: Eliahu Inbal přerušil potlesk po doznění Tarase Bulby se slovy, že ještě zahrají něco, aby se skončilo „trochu optimističtěji“. Dvořákův Karneval . Přídavek dlouhý, hřmotný, brilantní – po janáčkovských gradacích ovšem naprosto nevhodný. Tam už se hrát nic nemá, aby vzpomínka na tu nádhernou hudbu ještě dlouho doznívala…
