Inaugurace očima televizního diváka

K sepsání této glosy mě přivedlo večerní teatrum v katedrále svatého Víta, Václava a Vojtěcha… Uvedení do funkce prezidenta jsem viděl podruhé. Poprvé to bylo 2. února 1993 – prezident Václav Havel, dramatik, spisovatel a exdisident, podruhé 8. března 2023 – prezident Petr Pavel, exgenerál a exšéf vojenského výboru NATO.

Moje zážitky z inaugurace: skvělý outfit Evy Pavlové, projev Petra Pavla, který byl sice zajímavý, ale měl zatím daleko k hloubce projevů Václava Havla, senilně znuděný Miloš Zeman a naštvaný Václav Klaus. (Směs upřímného nadšení, servility a předstírané vážnosti v auditoriu není třeba komentovat.) Zajímavými zastávkami „povladislavského“ dění na Hradě byly zázračně obnovená prezidentská standarta, vystoupení rozšířené formace Spirituál kvintetu k hlučným diskusím na vínem ve Španělském sále, které bylo vlastně docela smutné, a setkání prezidentského páru se zástupci církví a celebritami ve svatovítské katedrále, jež mělo přirozený vrchol – Te Deum Antonína Dvořáka. A to je důvod, proč jsem se rozhodl napsat svoji první politicko-hudební poznámku.

, foto Lucie Krejzlová

Raději nebudu komentovat pokus o symbolické zviditelnění hlavně špiček katolické církve produchovnělou tečkou inauguračního dne – modlitbou u lebky sv. Václava se sympatickým přístupem ateistické rodiny nového prezidenta, kdy s respektem, v případě paní Pavlové asi s emocionálním pohnutím, naslouchali modlitbám vybraných členů Ekumenické rady církví, nebo nevhodné režijní rozhodnutí (katolické církve, České televize?), kdy Meditace na staročeský chorál Svatý Václave od Josefa Suka a část z oratoria Svatá Ludmila od Antonína Dvořáka působily jako podkresová (tapetová) hudba k tomu hlavnímu – dění ve Svatováclavské kapli nebo příchodu celebrit na místa v katedrále.

, foto Lucie Krejzlová

Nicméně pro mě bylo vrcholem celého dne provedení Dvořákovy kantáty, jež byla do programu interpolována prý dodatečně. Te Deum, op. 103, na latinský text hymnu Te Deum laudamus – Tebe Bože chválíme, je dle mého mínění nekrásnější oslavná kantáta 19. století a právem je uváděna jen ve výjimečných okamžicích; při premiéře bylo impulsem výročí „objevení“ Ameriky. Vrcholem dne to bylo pro výjimečnost provedení, kvalitu, kterou jsem ještě neslyšel. Česká filharmonie hrála možná ještě nadšeněji než jindy, majestátní forte i vroucí piana Pražského filharmonického sboru brala dech a zpěv sopranistky Kateřiny Kněžíkové a barytonisty Adama Plachetky dospěl k překvapivé kvalitě, že mě po konci napadlo, že lepší to být snad ani nemůže. To vše zastřešil empatický, pokorný, a přitom suverénní dirigent Jakub Hrůša, který v neskutečně krátkém čase celý aparát perfektně připravil, a navíc porazil riskantní akustiku chrámu. Bylo to oblažující. Dokonalá tečka za sedmou prezidentskou inaugurací postkomunistického státu.

Sdílet článek:

Aktuální číslo

Nejnovější