Inaugurace očima televizního diváka

K sepsání této glosy mě přivedlo večerní teatrum v katedrále svatého Víta, Václava a Vojtěcha… Uvedení do funkce prezidenta jsem viděl podruhé. Poprvé to bylo 2. února 1993 – prezident Václav Havel, dramatik, spisovatel a exdisident, podruhé 8. března 2023 – prezident Petr Pavel, exgenerál a exšéf vojenského výboru NATO.

Moje zážitky z inaugurace: skvělý outfit Evy Pavlové, projev Petra Pavla, který byl sice zajímavý, ale měl zatím daleko k hloubce projevů Václava Havla, senilně znuděný Miloš Zeman a naštvaný Václav Klaus. (Směs upřímného nadšení, servility a předstírané vážnosti v auditoriu není třeba komentovat.) Zajímavými zastávkami „povladislavského“ dění na Hradě byly zázračně obnovená prezidentská standarta, vystoupení rozšířené formace Spirituál kvintetu k hlučným diskusím na vínem ve Španělském sále, které bylo vlastně docela smutné, a setkání prezidentského páru se zástupci církví a celebritami ve svatovítské katedrále, jež mělo přirozený vrchol – Te Deum Antonína Dvořáka. A to je důvod, proč jsem se rozhodl napsat svoji první politicko-hudební poznámku.

Raději nebudu komentovat pokus o symbolické zviditelnění hlavně špiček katolické církve produchovnělou tečkou inauguračního dne – modlitbou u lebky sv. Václava se sympatickým přístupem ateistické rodiny nového prezidenta, kdy s respektem, v případě paní Pavlové asi s emocionálním pohnutím, naslouchali modlitbám vybraných členů Ekumenické rady církví, nebo nevhodné režijní rozhodnutí (katolické církve, České televize?), kdy Meditace na staročeský chorál Svatý Václave od Josefa Suka a část z oratoria Svatá Ludmila od Antonína Dvořáka působily jako podkresová (tapetová) hudba k tomu hlavnímu – dění ve Svatováclavské kapli nebo příchodu celebrit na místa v katedrále.

Nicméně pro mě bylo vrcholem celého dne provedení Dvořákovy kantáty, jež byla do programu interpolována prý dodatečně. Te Deum, op. 103, na latinský text hymnu Te Deum laudamus – Tebe Bože chválíme, je dle mého mínění nekrásnější oslavná kantáta 19. století a právem je uváděna jen ve výjimečných okamžicích; při premiéře bylo impulsem výročí „objevení“ Ameriky. Vrcholem dne to bylo pro výjimečnost provedení, kvalitu, kterou jsem ještě neslyšel. Česká filharmonie hrála možná ještě nadšeněji než jindy, majestátní forte i vroucí piana Pražského filharmonického sboru brala dech a zpěv sopranistky Kateřiny Kněžíkové a barytonisty Adama Plachetky dospěl k překvapivé kvalitě, že mě po konci napadlo, že lepší to být snad ani nemůže. To vše zastřešil empatický, pokorný, a přitom suverénní dirigent Jakub Hrůša, který v neskutečně krátkém čase celý aparát perfektně připravil, a navíc porazil riskantní akustiku chrámu. Bylo to oblažující. Dokonalá tečka za sedmou prezidentskou inaugurací postkomunistického státu.