pondělí, 3. únor 2020

Improvizovaný Šavlový tanec i rutina Vardana Mamikoniana

Napsal(a) 

 , foto archiv VM foto: archiv VM

Na čtvrtý koncert cyklu FOK Světová klavírní tvorba (Dvořákova síň, 1. února 2020) byl původně avizován Eugen Indjic. Umělec bohužel na poslední chvíli své vystoupení odřekl a FOK nabídl místo něho pražskému publiku recitál arménského pianisty Vardana Mamikoniana.

Mamikonian přivezl do Prahy program sestavený z oblíbených a posluchačsky vděčných děl. Prvním číslem byla Chaconna z Bachovy houslové partity d moll BWV 1004 v klavírní transkripci proslulého italského pianisty a skladatele Ferruccia Busoniho. Mamikonian vnímá tuto rozsáhlou a technicky i výrazově náročnou kompozici značně „architektonicky“ – budoval ji ve velkých plochách, plným znělým tónem, s přehledně profilovanou dynamikou, která mnohdy evokovala varhanní rejstříkování. Velmi působivé byly partie v magicky hebkém pianissimu. Technicky byl interpret „nad věcí“, někdy však až natolik, že jsem v řadě míst vnímal jeho hru téměř jako rutinu.

V Ravelově cyklu Kašpar noci, který následoval po Chaconně, projevil Mamikonian obdivuhodný smysl pro jemnou impresionistickou barevnost, aniž by se nechal nějak příliš vázat potemnělou Bertrandovou literární předlohou. Pianissimový úvod Ondiny, prvního čísla cyklu, byl takřka snový a Mamikonianovy zvukomalebné „vodní efekty“, v nichž velkou roli hrála nápaditá pedalizace, tu vyzněly tak sugestivně, že jsem si po skončení této skladby musel přiznat, že jsem v ní ještě nikdy neslyšel „protéci“ takovou spoustu vody. Ani ve druhé skladbě, která nese ponurý název Šibenice, nehledal pianista nic depresívního. Pojal ji jako mlžnou impresionistickou krajinomalbu, kde ostinátní klinkání zvonku jen tiše dokresluje atmosféru poklidného večera. Vrcholem Ravelova cyklu je závěrečná skladba Scarbo, jedno z nejtěžších děl světové klavírní literatury. V Bertrandově textu je Scarbo vylíčen jako přízračný skřet, který chodí v noci strašit spáče. Ale Mamikonian jej podal spíš jako groteskní, málem až zábavnou postavičku – hrál ho vzdušně, odlehčeně a velice vtipně. Podobně jako v Bachově Chaconně, i v Kašparu noci zaznělo však vedle mimořádně krásných míst leccos, co působilo dojmem, že nad prožitkem převládá stereotypní hra.

 , foto archiv VM foto: archiv VM

Druhou polovinu večera věnoval pianista Chopinovi. Začal dvěma mazurkami z opusu 33. Mazurku č. 1 gis moll hrál hezkým distingovaným tónem, ale už od prvních taktů hýbal s tempem tak zvláštně, že jsem se dlouho nemohl dopočítat, zda se skutečně jedná o třídobý takt. V Mazurce č. 4 h moll, jedné z nejrozsáhlejších Chopinových mazurek, pracoval klavírista s tempovými změnami neméně velkoryse než v mazurce předchozí, ale zároveň ji přednášel nesmírně barvitě, místy dokonce až dramaticky. Mamikonian zjevně vnímá obě tyto mazurky spíš jako vyprávění než jako taneční skladby. A rozhodně to není nezajímavé.

Po mazurkách následoval výběr šesti čísel z Chopinových Dvanácti etud op. 25. Etuda č. 1 As dur proplynula v tiché dynamice zpěvně a étericky. Etuda č. 3 F dur byla také báječně vylehčená a pianista v ní navíc objevil velmi zajímavé protihlasy. A vylehčené byly i krajní části Etudy č. 5 e moll. Nádhernou melodii v jejím středním dílu ovšem umělec „vytroubil“ až zbytečně robustně. V nokturnové Etudě č. 7 cis moll jsme měli možnost slyšet místa tak poetická, že se při nich tajil dech, ale ani v ní se Mamikonian nevyhnul zbytečně agresivnímu „vytrubování“. V krajních částech oktávové Etudy č. 10 h moll se pianista pochlubil svou výbornou „velkou“ technikou. Provedení závěrečné Etudy č. 12 c moll bylo v podstatě „pouze“ rutinní, ničím mimořádným nezaujalo.

Na závěr svého recitálu přednesl Mamikonian Chopinovu ranou skladbu s dlouhým názvem Andante spianato et grande polonaise brillante Es dur op. 22. V úvodním Andante zněla klavíristovi melodie v pravé ruce tak kouzelně a zpěvně, jako by ji hrála flétna. Následující Polonéza byla pak – jak název slibuje – vskutku „brilantní“: svižná, roztančená, vtipná a rytmicky strhující. Tato Chopinova skladba není nijak zvlášť duchaplná, ale je virtuózní a líbivá. Pokud byl Mamikonianův povrchní přístup v předchozích číslech jeho recitálu občas na hranici přijatelnosti, pak v této skladbě rutina nejenže nevadila, ale byla přímo žádoucí. Klavírista si vybral pro své pražské vystoupení skvělou tečku – a nadšené publikum jej vyvolalo ještě ke dvěma přídavkům. A nebyly to přídavky jen tak ledajaké. Umělec nejprve zahrál Elegii, kterou napsal arménský skladatel Arno Babadžanjan na téma arménského barda Sayata-Novy, a poté svou vlastní improvizaci na slavný Chačaturjanův Šavlový tanec.

Věroslav Němec

Hudební editor a redaktor, klavírista (bývalý), pedagog (bývalý), muzikolog, hudební publicista. V letech 1975 – 2000 pracoval v hudebním nakladatelství Supraphon (1989–91 šéfredaktor, 1998–99 ředitel, 1999–2000 místopředseda představenstva). Od roku 2000 je šéfredaktorem hudebního nakladatelství Amos Editio, které v roce 2012 získalo pod jeho vedením prestižní Cenu České hudební rady. Jako pianista vystupoval v klavírním duu se svou manželkou Jitkou. S časopisem Harmonie spolupracuje od roku 1999. Ve svých textech, jichž vyšlo v Harmonii přes 500, se věnuje především klavírní interpretaci.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.