neděle, 23. říjen 2022

Il Boemo – fantazie zrozená z faktů

Napsal(a) 

Vojtěch Dyk, Lana Vlady, foto Richard Hodonický, Mimesis Film Vojtěch Dyk, Lana Vladyfoto: Richard Hodonický, Mimesis Film

Slušelo by se říct: zaplať Pánbůh za film Il Boemo. Snímek líčící osudy pozapomenuté hvězdy italského operního světa 2. poloviny 18. století, Čecha Josefa Myslivečka, je poctivý i záslužný. A navíc zajímavý i z filmařského hlediska – především díky obrazové koncepci a soundtracku. Chybí mu ale spád. Dvě hodiny dvacet minut tak můžou některým divákům dělat trošku potíže.

Česká kinematografie vyslala do světa film, který je na evropské úrovni, a i když to v bojích o Oscary nebude mít lehké, jeho nominace do tohoto klání ze strany České filmové a televizní akademie je pochopitelná. Režisér Petr Václav se po několika vesměs kvalitních sociálních dramatech (Marian, Paralelní světy, Cesta ven, Nikdy nejsme sami, Skokan) vydal na úplně jinou cestu. Přichází s historickým kostýmním a do velké míry hudebním velkofilmem s cílem přiblížit osobnost ve své době významného komponisty Josefa Myslivečka, dobu a prostředí, ve kterých žil a pracoval. Chce nahlédnout i do zákulisí jeho tvorby a ukázat taky poměry v tehdejším italském (hudebním) divadle.

Krátce o příběhu snímku: Mysliveček jako ctižádostivý hudebník opouští své pražské jistoty (vyučil se mlynářem a mohl převzít živnost po svém otci) a vrhá se do prostředí italského operního divadla s touhou prorazit tu jako skladatel. Je jasné, že splnění tohoto snu nebude jednoduché. Mysliveček trpělivě navazuje důležité kontakty a krok za krokem se k němu blíží. Pomáhají mu v tom setkání s důležitými a vlivnými lidmi – divadelními impresárii, šlechtou, dokonce neapolským králem, ženami, které mohou pomoci, a pochopitelně i se slavnými operními pěvci a pěvkyněmi. Někdy pomůže i milostné dobrodružství. A postupně mu pomáhá především jeho hudba, která je úspěšná a dobře přijímaná. Kdyby nebyla, ani kontakty by nebyly nic platné.

Režisér Petr Václav vycházel z dlouhého a poctivého studia všeho, co se Myslivečka a Itálie té doby týká. Přečetl snad všechno, a to nejen knihy o zmíněném období, ale především ty dobové, bádal v archivech, mluvil s odborníky. Z jeho nejbližších spolupracovníků jmenujme dva: šéfa souboru historicky poučené interpretace Collegium 1704 Václava Lukse a amerického muzikologa, odborníka na Josefa Myslivečka, Daniela E. Freemana. Oba mu byli nedocenitelnými rádci a lze je bez nadsázky označit za spolutvůrce filmu. Obzvláště Václava Lukse, který má lví podíl na muzice filmu. Podílel se na výběru použitých árií a se svým orchestrem a vynikajícími operními pěvci je nahrál. Pro Il Boemo se podařilo získat taková pěvecká esa, jakými jsou Simona Šaturová, Philippe Jaroussky, Emöke Baráth, Sopie Harmsen, Juan Sancho, Krystian Adam a Raffaella Milanesi. Jejich výkony film zdobí. „Dokumentární“ autenticitě záběrů pomáhá i to, že zmíněné umělce snímal Petr Václav na scéně přímo v akci, tedy bez použití playbacků (režisér koneckonců na FAMU vystudoval dokument). Je třeba pochválit práci týmu zvukařů. Vznikl tak umělecky i technicky povedený soundtrack. Můžeme být hrdí na to, že český filmař (jistě za vydatné pomoci českého muzikanta) získal zmíněné umělce ke spolupráci a jejich výkony tak už navždy zůstanou v archivu české kinematografie. I když pro spravedlnost musíme uvést, že Il Boemo je koprodukčním snímkem – vedle České republiky se na něm podílely ještě Itálie a Slovensko. A kameraman filmu je Španěl. Diego Romero Suarez-Llanos přitom vůbec neměl jednoduchou úlohu.

, foto Richard Hodonický, Mimesis Film foto: Richard Hodonický, Mimesis Film

Mnohé scény, a nejen ty divadelní, jsou totiž nasvíceny především svíčkami. Jejich měkké světlo je přívětivé, oko si odpočine, na druhou stranu je tak snímek laděn do tmavších odstínů, málokdy se rozjasní. V zásadě ponurý je ale celý příběh, převažují v něm nostalgie a smutek. Filmu Il Boemo chybí trochu odlehčení. Dostaví se snad jen v pasáži, kdy se Mysliveček setká s mladičkým Wolfgangem Amadeem Mozartem. Malý génius k Myslivečkovi vzhlíží jako ke svému guru, a Mysliveček přitom vidí, že právě Mozart před sebou má skvostnou hudební budoucnost. Pokud ji ovšem využije. A Leopold Mozart, který spanilé jízdy svého syna po Evropě organizoval, v zásadní chvíli usne. Tady se divák usměje. Víc podobných příležitostí ovšem při sledování filmu nemá, nebo jen velmi málo.

Když jsme u Mozarta – mnozí se jistě neubrání srovnání snímku Il Boemo se slavným Amadeem Miloše Formana. Oba snímky prezentují výjimečného skladatele, zní tu hodně hudby, jsou kostýmně i dekoračně bohaté a oba natočili čeští režiséři. To je ale tak všechno, co je spojuje. Srovnávání není na místě – obě díla vznikla v různých dobách a s jinými ambicemi, a předlohou Amadeovi byla slavná divadelní hra. Navíc Formanově filmu, na rozdíl od snímku Václavova, dominují konflikty – mezi dvěma odlišnými charaktery, a mezi talentem a průměrností. A zatímco třeba Forman dobové reálie řešil méně podrobně, Václav vycházel z faktů a výsledků historických či muzikologických bádání mnohem více. Il Boemo je tak historicky přesnější. Projevuje se to jak v kostýmech, tak ve scénografii, choreografii a například i v „zasedacím pořádku“ divadelního orchestru. V Il Boemo sedí přesně tak, jak v italských divadlech té doby sedával, navíc je tu v jedné scéně ukázána i funkce zastupujícího dirigenta. Tehdy samozřejmě kapelník nikdy nestál před orchestrem, to je vynález až pozdější doby.

Barbara Ronchi, foto Richard Hodonický, Mimesis Film Barbara Ronchifoto: Richard Hodonický, Mimesis Film

Škoda, že záběrů do orchestru a celkových záběrů na scénu při „záznamech“ árií z představení, například i přes zmíněný orchestr, není ve filmu víc. Už jen kvůli pečlivě zjištěným faktografickým skutečnostem. Vidět italskou operní scénu 2. poloviny 18. století v celkovém pohledu by bylo divácky atraktivní i přínosné. Na rozdíl třeba od Myslivečkovy procházky Prahou s pohledem na tehdejší Hradčany, který průměrně historicky vzdělaný Čech zná a cizince nezajímá. A dál – to, že šlechta při představeních na divadelních balkónech hodovala a dolů do hlediště házela mezi prostý lid kosti, je jistě zajímavý, ale pro filmový příběh taky možná zbytný fakt, navíc ve snímku není nijak dál rozvinutý. Zbytná je i scéna, kdy se Mysliveček setká se svým bratrem – dvojčetem, vedou spolu mravoučné řeči, a nakonec Josef zděděnou půlku mlýna bratrovi postoupí. Jistý nádech humoru může vyvolat skutečnost, že oba bratry hraje Vojtěch Dyk. Vetknout herce do dvojrole je skvělý nápad, ovšem scéna celkově děj nikam neposouvá a možná je jednou z těch, které by snímek mohl oželet. Fanynky Vojty Dyka ovšem jistě zajásají: v jednom záběru ho uvidí dvakrát!   

Zmínili jsme, že Petr Václav, který si ke svému filmu sám napsal scénář, vycházel z faktů, historické literatury a dokumentů; k nim pak „dokomponovával“ dialogy a jednotlivé situace. Za zmínku stojí například scéna setkání Josefa Myslivečka s neapolským králem Ferdinandem IV. Král si uleví do nočníku a nad jeho obsahem pak se skladatelem zapřádá hlubokomyslnou debatu o lidstvu a budoucnosti. Zdařilé jsou i sekvence zachycující skladatelovo pracovní i osobní soužití s tehdejší operní divou Caterinou Gabrielli. Mimochodem – nejnapínavější scéna filmu ukazuje situaci, kdy Gabrielli v aktuální depresi odmítá zpívat, přičemž jde o premiéru opery složené na počest přítomného neapolského krále. Tady režisér osvědčil umění jednak práce s napětím, jednak jeho propojení s hudbou. Ani tolik nevadí, že zpěvák podobně zhroucený v křesle by v této pozici asi těžko mohl začít zpívat. K tomu poznámka. Caterinu Gabrielli herecky ztvárnila italská herečka Barbara Ronchi, zatímco pěvecky, a výborně, Simona Šaturová. Propojení Mysliveček–Václav–Ronchi–Šaturová funguje skvěle. Snímku pomáhá i to, že je namluven v italštině. Hlavní postavy režisér logicky obsadil rodilými mluvčími: Italy hrají Italové, Mozarta Němec, Myslivečka Čech. Dykova italština přitom zní přirozeně, libozvučně, mezi své italské kolegy český herec zapadl velice organicky. Co naopak chybí, je vysvětlení zásadního zlomu v Myslivečkově italském působení. Jak se stalo, že všemi oslavovaný maestro, o kterého se divadla po celé Itálii přetahovala, propadl hazardu, prohrával, rozprodával své věci, začal pít, a nakonec zemřel opuštěný a zapomenutý? Byly v tom nemoc, znetvoření, s tím spojené opovržení okolí a úbytek zakázek? Nebo začal nejdřív hrát a postupně o všechno přišel? Tohle ze scénáře moc jasné není. Na druhou stranu Vojtěch Dyk v roli Josefa Myslivečka podává solidní výkon, a stejně tak i jeho herečtí kolegové. 

Raffaella Milanesi, Philippe Jaroussky, foto Richard Hodonický, Mimesis Film Raffaella Milanesi, Philippe Jarousskyfoto: Richard Hodonický, Mimesis Film

Závěrem: příznivci velkých kostýmních spektáklů si film Il Boemo užijí. Užijí si ho i milovníci opery. Zvuková stopa snímku je výrazná a umělecky na výši. Už proto, že mnohé árie znějí ve snímku v celé délce. Některým divákům film jistě Myslivečka objeví. Muzikologové se sice nic nového nedozvědí, to ale ambice Petra Václava jistě nebyla. Jeho snahou bylo dostat Myslivečkovo jméno „mezi lid“, a to se povedlo. 

P. S.: S Josefem Myslivečkem a filmem Il Boemo souvisejí i další současné počiny na kulturním poli. V pražském Clam-Gallasově paláci je do 29. ledna 2023 k vidění výstava Josef Mysliveček, detto Il Boemo (1737–1781). Při této příležitosti vychází i obsáhlá monografie Daniela E. Freemana nazvaná Josef Mysliveček. Na jaře 2023 pak vyjde CD s áriemi Josefa Myslivečka nahranými přímo pro film. Árie zní taky na zmíněné výstavě, která v samostatném sále nabízí i ty záznamy, které se nakonec do filmu nedostaly. Některé z nich jsou snímány velice zajímavě, z neobvyklých úhlů, i ve vypovídajících detailech obličejů interpretů. Jinak jsou na výstavě k vidění kostýmy, rekvizity a třeba také paruky z filmu Il Boemo.

Komentáře

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.