úterý, 8. září 2020

I čestná prohra s Beethovenem může být zážitek

Napsal(a) 

Václav Luks se svými soubory Collegium 1704 a Collegium Vocale 1704 nastudovali Missu solemnis Ludwiga van Beethovena. Pravděpodobně nejnáročnější Beethovenova skladba vůbec zazněla v roce bethovenovského jubilea v pondělí 7. 9. na festivalu Dvořákova Praha. Objevila se ve zvukové podobě, v níž ji asi znovu jen tak neuslyšíme, a v pokorném pečlivém nastudování. Patří ke skladbám, u kterých se snad nikdy nestane, aby všechno vyznělo dokonale, i pro nejlepší světové interprety je na hranici sil a pro publikum zrovna tak. Nejenom zpěváci, kteří tradičně proklínají její nezpěvnost, ale i publikum může mít pocit, že přes vynaloženou námahu se nedostavil tak silný zážitek, na jaký býváme zvyklí. Ale je důležité si občas připustit, že prostě existují díla, která žádají výrazně větší koncentrovanost a v současném způsobu práce a stylu fungování na ně prostě nemáme. Nebo alespoň ne v jejich celistvosti.


„Existují provedení, která drží nad vodou orchestr, tentokrát to byl především sbor.“


Missa solemnis je tedy dílo ve všech ohledech nevděčné a náročné – Beethovenova touha jít po myšlence a neřešit, jestli to vůbec půjde zazpívat, je v dějinách hudby pověstná. A každému trvá dlouhý čas, pokud si ho tedy vůbec najde, než se z objektivně „velkého díla“ nezpochybnitelného velikána stane dílo, ke kterému má osobní a vřelý vztah. Hudba neustále jde dopředu, všechno souvisí se vším a jedno zajímavé i komplikované místo okamžitě střídá jiné. Navíc to není jen hudba, ale objevitelský filosofující výklad mnohokrát zhudebněného textu.

Existují provedení, která drží nad vodou orchestr, tentokrát to byl především sbor. Collegium Vocale 1704 i ve dvacetičlenném obsazení podalo komplikovaný part opravdu úctyhodně s desítkami krásných míst. Orchestr dobových nástrojů hlasy nezakrývá, činí z nich naopak hlavní nosnou linku. Beethoven jde nekompromisně po obsahu textu a sboru se dařilo výrazově modelovat jeden výjev za druhým, působivě střídat radost a kajícnost v Gloria i velmi koncentrované výjevy z evangelia v Credu. Nevím, jestli je možné docílit skutečné mystické atmosféry a pianissima, jak by si to žádalo Incarnatus, pokud zpívá jen pět zpěváků v hlase. Daleko působivěji pak vyznělo Sepultus est – a velmi pěkně i komplikovaná závěrečná fuga Et vitam venturi saeculi amen, a stejně tak i v závěrečná fuga v Gloria.

Vzpomínal jsem během koncertu, kterak i Jiří Bělohlávek při provedení s PKF dovedně utopil všechny sólisty ve zvuku orchestru a sboru. A ani tady nebyli sólisté výraznou dominantou – Simona Šaturová ovšem zazpívala i tak náročné pasáže jako Amen v Credu s intonační jistotou a štíhlým krásným tónem. Václava Krejčí Housková často zaujala technickou jistotou i barvou hlasu. Oba mužské hlasy, Jaroslav Březina a Jan Šťáva, obstály v Kyrie, ale pak se často v předivu všech ostatních většinou ztrácely. Bylo také sympatické, že Václav Luks přesto udržel provedení v soustředěném klidu a držel se spíše pomalejších temp, snad s výjimkou zbytečně rychlého Christe eleison a částí Quoniam.

Těžko říci, čím je to dáno, ale u neméně komplikovaného orchestrálního partu jakoby tentokrát chyběl Collegiu 1704 nosnější homogenní zvuk. Kompozice je opět nemilosrdná častým střídáním tempa, velmi krátkými a přitom exponovanými sóly dechů, neustálými proměnami harmonie i rytmu. Představoval bych si znělejší houslové sólo v Sanctus, plnější harmonie dechových nástrojů, někde i větší expresivitu. Romantizující, ale také mrazivé a mystické momenty závěrečných dvou částí tak zůstaly jen naznačeny. Ve třech úvodních částech ale řada křehkých míst vyšla pozounům, flétnám, hobojům a nakonec i lesním rohům.


„ Jsme neustále naprogramovaní na to mít úspěch, ale čestná prohra s touhle Missou solemnis není žádnou ostudou.“


Nezkoumal jsem, kteří hráči hráli toto dílo poprvé, dost možná většina z nich, ale neumím si představit, že se tohle dílo dá se vším všudy zvládnout jako jednorázový projekt. Pokora, s jakou všichni k dílu přistoupili, mě ovšem smiřuje se vším, co by po dalších dvou týdnech zkoušek vyznělo ještě úplně jinak a lépe. Komorní provedení, které Václav Luks dirigoval s taktovkou, aby mohl opravdu precizně ukazovat a vést ansámbl, vyznělo intimně, meditativně a velmi lidsky. To se u provedení s velkými zavedenými orchestry a sbory povede málokdy. Nemusí to tak vnímat všichni, zejména když jsme neustále naprogramovaní na to mít úspěch, ale čestná prohra s touhle Missou solemnis není žádnou ostudou.

Jindřich Bálek

Od roku 2004 pracuje v Českém rozhlase, z toho deset let v Redakci kulturní publicistiky a od roku 2014 v Redakci vážné hudby. Zabývá se hudební dramaturgií, kritikou i publicistikou. Pochází z Teplic, kde vystudoval gymnázium; je absolventem Institutu základů vzdělanosti UK, a oboru filosofie na FF UK v Praze.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.