pondělí, 20. červen 2016

Hvorostovsky s Alievou rozbouřili Smetanovu síň

Napsal(a) 

Dinara Alieva, Dmitrij Hvorostovsky a Constantin Orbelian, foto archiv DH Dinara Alieva, Dmitrij Hvorostovsky a Constantin Orbelianfoto: archiv DH

Smetanova síň Obecního domu je vítaným prostorem pro představení operních hvězd. Dalším v pořadí se stal recitál barytonisty Dmitrije Hvorostovského se sopranistkou Dinarou Alievou (18. 6.), v němž sólisty doprovodil orchestr PKF – Prague Philharmonia pod vedením Constantina Orbeliana. Ačkoli se zdálo, že propagace koncertu nebyla příliš vehementní, celou síň nakonec s přehledem zaplnilo zejména publikum zemí, z nichž oba sólisté pocházejí: z Ruska a Ázerbájdžánu. Snad právě to způsobilo, že velkolepě pojatý večer téměř tříhodinové délky byl utvářen víc než jindy jak z pódia, tak z hlediště, přičemž mezi oběma prostory vládla podivuhodná symbióza. Jakoby mimochodem a mezi řádky.

První část byla silně emocionálně vypjatá, natěšené publikum nešetřilo zvláště směrem k Hvorostovskému ovacemi, zasypalo oba pěvce květinami a duet z Verdiho Traviaty je málem nenechalo dozpívat. Sólistka moskevského Velkého divadla Dinara Alieva předvedla své umění nejprve v Pucciniho áriích z oper Edgar (Addio, mio dolce amor) a Manon Lescaut (In quelle trine morbide; Sola, perduta, abbandonata). Tato kráska nevšedního půvabu, která se pyšní pochvalou od Montserrat Caballé, má již za sebou úctyhodný počet vystoupení v evropských operních domech. Její charakteristicky tmavá barva hlasu v kombinaci se smyslem pro drama a výtečnou technikou jistě oslní nejednoho posluchače, pro mě byl ale její Puccini až příliš hutný. To se ovšem změnilo, jakmile došlo na Verdiho, který, myslím, Alievě více konvenuje. Ať už to byla Leonora ze Síly osudu (Pace, pace, mio Dio) či z Trubadúra (Tacea la notte placida), vyznění těchto árií bylo již výrazově zcela přesvědčivé. Řekla bych, že v budoucnu „číhá“ na tuto pěvkyni některá z wagnerovských postav. Hlasový fond i energii na to má.

Dmitrij Hvorostovsky si pro recitál připravil některé ze svých „majstrštyků“. Téměř rok od chvíle, kdy byli posluchači celého světa otřeseni zprávami o jeho závažném onkologickém onemocnění, operaci mozku, a pár měsíců po dalších léčebných procesech, stanul tento „lev ze Sibiře“ na pódiu v obdivuhodné síle. Alekkova Cavatina z Rachmaninovovy stejnojmenné opery, árie Na vozdushnom okeane z opery Démon Antona Rubinsteina a zvláště Tomského Balada z Čajkovského Pikové dámy stvrdily Hvorostovského mistrovství. Vskutku charismatický pěvec, který dokáže z každého hudebního kusu vytěžit maximum a vložit do něj sebe sama bez „zadních vrátek“, si jistou část publika již dávno podmanil. Ačkoli se zdálo, že v určitých chvílích padá na sólistu únava, podařilo se mu z náročných partů vykreslit obrazy zase jinak než dříve, možná méně ekvilibristicky (stále s pevně ukotvenou technikou), zato však s hlubším prožitkem (árie hraběte Luny Il balen del suo sorriso z Verdiho Trubadúra) - ostatně právě v těchto okamžicích se publikum nechalo vést k velmi soustředěnému poslechu.

Verdiovský blok dovršili pěvci působivě dramatickým duetem Leonory a hraběte Luny ze IV. dějství Trubadúra. Přiznávám, že ideální vokální partnerkou Hvorostovského pro mě i nadále zůstává Renée Fleming (jejich vzájemná „chemie“ je mimořádná), nicméně Dinara Alieva zvládla duety na výbornou a dokázala, že je osobností s velkým potenciálem, který, doufejme, moudře využije.

Orchestru PKF – Prague Philharmonia patří uznání nejen za standardně spolehlivý doprovod, ale i za to, že ustál občasné bláznění publika, jež se možná blížilo tomu, co lidé zažívali při recitálech Franze Liszta, a dirigentovi Orbelianovi, že to celé přijímal s úsměvem na tváři a pevnou rukou. Existuje-li něco jako „duch“ Smetanovy síně, musel se obzvláště těšit ze snově provedeného Pucciniho Intermezza (Manon Lescaut) i z půvabné Čajkovského Polonézy (Evžen Oněgin). Mimořádně vřelý večer ukončil oblíbený přídavkový duet Lippen schweigen z Lehárovy operety Veselá vdova.

Dina Šnejdarová

Hudbě se věnuje přibližně od svých pěti let. Postupně prošla školením klavír-varhany-cembalo-dirigování-liturgická praxe-základy zpěvu a muzikologie (FF UK), souběžně s tím se řadu let věnovala klasickému baletu pod vedením nezapomenutelné Dagmar Špryslové a krátce též scénickému tanci (Vysokoškolský umělecký soubor, dnes Taneční centrum Praha). Její „hudební mámou“ se stala pedagožka Alena Kuklová, rodačka z Poličky, díky níž neztratila radost z hudby a přibližně v devíti letech objevila tvorbu 20. století, zejména Bohuslava Martinů a Bély Bartóka. Za průnik do hudebně-analytického myšlení vděčí varhanici Miroslavě Svobodové, za překonání obav z improvizace Jitce Chaloupkové (Konzervatoř České Budějovice). V muzikologii se soustředila na hudbu starších období. Pracovala jako zástupkyně šéfredaktora Harmonie, spolupracovnice ČRo Vltava, editorka koncertních programů FOK, knihovnice Hudebního oddělení NK ČR. V současné době se věnuje vzdělávání svých dvou dcer a hudební publicistice (Harmonie, Czech Music Quaterly, FOK, Česká filharmonie, Pražské jaro), provozuje též autorský Dinin nevyvážený blog (dinasnejdar.blogspot.cz). Jejím nej- autorem je již od dětství Johann Sebastian Bach.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.