„Žádné prázdniny to opravdu nejsou, ale stojí to za to,“ usmívá se houslistka Iveta Schwarzová , studentka salcburského Mozartea. „Muzikanti od nás by rozhodně měli usilovat o podobnou zkušenost – poznají spoustu lidí, výkonů a nové hudby,“ přizvukuje jí kontrabasista Jan Jirmásek , který už druhým rokem studuje v Mnichově. Jediní dva Češi v mezinárodním orchestru uspěli počátkem roku v cizině při výběrových přehrávkách, jichž se účastnilo 1200 zájemců – a nelitují. Přijeli do severního Německa na více než šestitýdenní intenzivní soustředění s vrstevníky ze třiceti zemí světa. Absolvují zde přípravu v nástrojových skupinách, každodenní orchestrální zkoušky v upravené stodole s místy pro 600 posluchačů, práci s renomovanými dirigenty, komorní praxi, sedm festivalových koncertů… „Vše je přesně rozplánováno, volný čas zde moc není. Hradíme cestovní a pobytové náklady. V praxi se tu projevuje, jak hudba spojuje národy. Jsme v Evropě budoucnosti. Máme zde ale nejen Evropany, ale také Asiaty, Američany a Jihoameričany, včetně dvou sester Brazilek ze Sao Paula… Na myšlence akademie není co měnit,“ vypočítává jeden z jejích manažerů Stefan Englert a připomíná, že u jejího vzniku, stejně jako u založení festivalu, byl před 16 lety vedle pianisty Justuse Frantze dirigent Leonard Bernstein.
Měnit není principiálně potřeba nic ani na celém festivalu. Jeho ředitel Rolf Beck tvrdí, že orchestr ze Salzau je festivalovým diamantem, jedním z jeho magnetů. I s ostatními zavedenými směry dramaturgie je spokojen. Navíc se letos poprvé začala rozvíjet myšlenka Sborové akademie. Beck je původně sbormistrem a plánuje, že zpěváky bude napřesrok hledat vedle Německa i v Krakově a v Praze. Ke specialitám festivalu, jehož vedení převzal před čtyřmi lety, řadí ovšem vedle symbiózy 130 rozličných koncertů s kursy a pedagogickými aktivitami především rozkročení přehlídky v sedmi letních týdnech na více než 30 míst celé spolkové země Schleswig-Holstein. Doslova od Severního moře na západě po Balt na východě. Na severu se zasahuje do dánského příhraničí. A na jihu – především programem z nejsoučasnější hudby – pohostinsky až do Hamburku. V mnohostranné nabídce však ředitel jako naprosto charakteristickou zvláštnost vyzdvihuje
Hudební slavnosti na venkově .
Poslední červencový víkend se jedna z nich konala ve Wotersenu jižně od Lübecku. Zemědělská usedlost v historickém panství se zámečkem a hospodářskými budovami se stala místem kombinujícím koncerty se zábavou a možností pikniku. Trávníky i stíny pod stromy obsazují stovky lidí, kteří se baví nebo naslouchají hudbě přenášené reproduktory z jízdárny – prostoru upraveného v sál pro tisícovku platících posluchačů. Zní zrovna písňová tvorba a lidé uvnitř sedí zcela soustředěně. Není to celé pouť, ani nic vynuceného a rozpačitého. „Fest“ má za slunečného dne neopakovatelnou atmosféru pospolitosti, uvolněnosti; není plebejský, ani snobský. K tomuto jen lehce zvlněnému a nepříliš obydlenému kraji se stavbami z červených cihel a s lesy, poli a loukami jakoby zcela přirozeně patří.
Podobně tomu je i v sobotu večer v obrovské hale se 4000 místy na okraji města Neumnster. Zde se v roce 1986 s festivalem prý začínalo. Tentokrát se koná populárnější koncert nazvaný Fiesta espaňola. Zní operní i symfonická hudba inspirovaná Španělskem, pak i zarzuely. Na pódiu se objevují slibní laureáti Domingovy pěvecké soutěže – sopranistky Alessandra Rezza a Eugenia Garza a tenorista Antonio Gandía . Program balancuje na pomezí revue, ale nesklouzává tam. V tomto prostředí se to snese. Po více než tříhodinovém hraní a zpívání s dvěma přestávkami se lze ještě dlouho přes půlnoc zdržet u gastronomických požitků v sousední hale. Ani tady není s českou koncertní praxí velké srovnání.
Ve Flensburgu, v sále v Německém domě, kde se před válkou dánské území připojilo k Německu a kde dodnes žije početná druhojazyčná menšina, je koncert nejtradičnější. S orchestrem z Valencie hraje slavný kytarista Pepe Romero Rodrigovo Concierto de Aranjuez . Kouzelně, měkce, vyrovnaně, bez forze, bez amplifikace. Pak ještě s neuvěřitelnou technickou brilancí přidává. Publikum bouří, nadšeně dupe. Španělsko je pro letošek hlavním tématem. „Vždy se věnujeme jedné zemi a ovlivní to asi třetinu koncertů,“ přibližuje tvorbu programů dramaturg Frank Siebert .
Letos figuruje ve festivalové skládačce řada hvězd od Anne-Sophie Mutter a Montserrat Caballé přes Daniela Barenboima či Ramóna Vargase nebo Waltraud Meierovou jako koncertní Carmen až ke Kentu Naganovi, který dirigoval koncert věnovaný památce nedávno zesnulého nestora taktovky Güntera Wandta.
Když Šlesvicko-holštýnský festival vznikal, stála u jeho zrodu myšlenka přivést špičkové a známé interprety přímo k lidem – do krajiny bez skutečné hudební metropole a bez velké koncertní tradice. Není festivalem jednoho města. Daří se to. Stává se pak, že dva dny po koncertě v Carnegie Hall hraje „star“ ze stáje světové gramofonové firmy v docích nebo tam, kde jsou cítit koně, a že proslulý přísný dirigent náhle laskavě vysvětluje dospívajícím hráčům taje orchestrální hry. Je to tak dobře. Je také dobře, že místní berou festival za svůj. Podpůrný spolek, z něhož se rekrutují dobrovolní spolupracovníci, má na 4000 členů. Každý přispívá 70 eury ročně, ale jsou mezi nimi i významní mecenáši, kteří dávají vysoké částky.
Podle programového ředitele Christiana Kuhnta činí letošní rozpočet asi 7,5 milionu eur, tedy zhruba čtvrt miliardy korun. Po třetinách ho kryjí výtěžek ze vstupného, sponzoři a spolková země. „Zdá se však, že možná budeme mít příští rok méně peněz. Pak budeme muset uvažovat, zda je třeba tolika koncertů na tolika místech. Měnit by se ale něco mělo opravdu jen v případě nutnosti,“ říká ředitel Beck.
Na otázku, zda je už definitivně rozhodnuto, že po příštím „anglickém“ bude festival v roce 2004 „český“, odpovídá jednoznačně ano: „Detaily ještě nejsou hotové, ale jisté je, že Češi budou těžištěm – bude velmi mnoho Dvořáka a Janáčka, plánujeme smetanovský operní koncert a také populárnější program do velké haly. Rovněž soudobá hudba musí na festivalu s mezinárodním ohlasem hrát důležitou roli. Už jsme k tomu všemu začali fixovat mnoho, co se týká řady autentických českých interpretů, včetně nejdůležitějších orchestrů,“ napovídá směry uvažování. „Naše publikum je zvídavé. Je třeba mu vždy přinést něco atraktivního. Dovedu si představit, že českou hudbou zde budou lidé nadšeni stejně, jako se letos nadchli španělskou,“ dodává Rolf Beck. V lbecké vile, mozku celé akce, pracují dvě desítky celoročně zaměstnaných zkušených lidí. Jako pořadatelé renomovaného festivalu velmi dobře vědí, že česká hudba jim nabízí – jak sami říkají – „neuvěřitelně mnoho možností“.
