V Luzernu je všecko při starém. A taky při novém. Při starém v tom smyslu, že proměnám času, které okolní Evropu zachvacují stále rychlejším tempem, vzdoruje Švýcarsko programovým důrazem na kontinuitu, setrvačnost a na udržování dobrých tradic. K těm luzernský festival určitě patří. Vznikl v roce 1938 jako rychlá reakce na „anšlus“ Rakouska, kdy stáhl protestující hvězdy s volným termínem v kalendáři (Toscanini aj.), a od té doby s plnou kontinuitou představuje jedno z nejhvězdnějších evropských fór na poli vážné hudby. To nové: během času a s výměnou intendantů (nyní Michael Haefliger) dochází k postupnému rozšíření repertoárového záběru nejen o hudbu celého dvacátého století, ale i směrem k nejnovější tvorbě: systém „composer-in-residence“ přivádí každoročně jednoho ze špičkových evropských autorů (letos Sir Harrison Birtwistle). A dále: v půlce 90. let se uskutečnila dlouho plánovaná zásadní přestavba akusticky do té doby dost problematického KKL (Kultur- und Kongreszentrum), takže hlavní sál v novostavbě, zprovozněné 1998, patří k akusticky nejprestižnějším evropským stavbám. Nejprve ke stavbě – architektem jejího velkorysého řešení s odvážným přesahem nepodepřené střechy a vnitřními vodními plochami je pařížský Jean Nouvel, akustické řešení je dílem newyorského Russella Johnsona. KKL má kromě velkého sálu pro 1840 posluchačů, ve kterém se odbývá většina akcí, i sál střední (pro 900) a malý (pro 280 návštěvníků). O akustice mimořádně vysokého velkého sálu s pěti návštěvnickými úrovněmi se pějí ódy; barevným nasvícením bývá dobře opticky „prodán“ princip otočných segmentů v průčelí a po stranách sálu, kterým se mění délka dozvuku a poměr výšek a hloubek (na principu „basové pasti“) podle akustických potřeb skladeb.
Letošní luzernský festival měl motto „Freiheit“ (tématem minulých dvou ročníků bylo „Verführung“ a „Ich“) a promítl ho do řady dílčích programů, především v dílech Beethovenových a Šostakovičových. Domácí Lucerne Festival Orchestra sestavený z řady renomovaných evropských hráčů především mladé a střední generace a jeho nejmladší součást zvanou Mahler Chamber Orchestra řídili Claudio Abbado (4 večery) a mladý Daniel Harding (2x), Pierre Boulez vedl Lucerne Festival Academy pro „mladé interprety hudby 20. a 21. století“ v orchestrální i komorní oblasti, na níž se podílel i „artiste étoile“ festivalu Maurizio Pollini a společně vystoupili s mladými hudebníky na celé řadě programů zakončených Boulezovými Notations .
Interpretačně bývá festival postaven na hostování řady světových orchestrů; i letos to byla neuvěřitelná přehlídka – Cleveland (Franz Welser-Möst ), Staatskapelle Berlin (Daniel Barenboim ), Symphonieorchester des Bayerischen Rundfunks (Maris Jansons ), Sächsische Staatskapelle Dresden (Bernard Haitink) , Oslo Philharmonic Orchestra (André Previn s Anne-Sophie Mutter ), Berliner Filharmoniker (Sir Simon Rattle ), orchestr milánské Scaly (Riccardo Muti ), severoněmeckého rozhlasu NDR (F. P. Zimmermann ), amsterodamský Concertgebouw (Mariss Jansons a Phillipe Herreweghe ), filharmonici ze St. Peterburku (Jurij Těmirkanov ), Mnichova (Zubin Mehta ) a Vídně (Valerij Gergijev ), domácí Luzerner Symphonieorchester (Christian Arming ), k tomu Ensemble Intercontemporain , Ensemble Modern , Festival Strings Luzern , soubory barokní hudby, řada komorních koncertů (Pollini, kvartetní večery), zkrátka festival, který má prostředky a cíleně je používá nejen k přehlídce hvězd, ale i k prezentaci kvalitní soudobé hudby – zde dostali největší prostor pochopitelně přítomní Birtwistle (15 skladeb) a Boulez (3), ale také Ligeti, Šnitke, Messiaen, P. M. Davies, S. Sciarrino, H. Kyburz, G. Benjamin, J. Harvey, L. Berio a další. V rámci festivalu zazněla ale i šestkrát Ullmannova terezínská opera Der Kaiser von Atlantis a třikrát Krásův Brundibár , takže i oblast válečné tvorby byla v rámci tématu „Svoboda“ výrazně připomenuta.
Z této nabídky jsem měl možnost slyšet tři koncerty Clevelandských, kteří se krom tradiční americké vysoké hráčské disciplíny postupně sbližují (především v žestích) s evropským zvukovým světem. Pod věcným vedením šéfa Welsera-Mösta hráli Rossiniho, Haydna, Šostakovičovu Patnáctou , dvě rozsáhlé, zvukově i výrazově temně barvité skladby Birtwistlovy (The Shadow of Night a Night's Black Bird ), Schubertovu Osmou , Debussyho Jeux a Mahlerovu Sedmou , rozmanitý program zahraný s velkým smyslem pro témbrovou stylovost (Debussy!)
Abbado, který po překonání zdravotních problémů znovu obvyklou plnou energií řídil několik programů, sklidil standing ovations za svého sugestivně a zpaměti vystavěného Pátého Mahlera i za program brilantního muzicírování s Hindemithovými Kammermusik Nr.4 a 5 a Beethovenovou První .
Kompetentní interpret soudobé klavírní hudby Pierre-Laurent Aimard provedl suverénně program od Debussyho po Ligetiho a Birtwistla, propojený i promyšlenými strukturálními návaznostmi. A konečně jsem živě slyšel Brahmsův písňový cyklus Die schöne Magelone díky Andreasu Schmidtovi , který jej netradičně (a velmi užitečně!) provázel spojovacím textem, a klavíristce Eleně Baškirové . Luzernský festival tedy setrvává a zároveň se postupně inovuje. Je to sympatická cesta.
