pondělí, 11. únor 2013

Hvězdné nebe Svatováclavského hudebního festivalu

Napsal(a) 

Devátý ročník Svatováclavského hudebního festivalu (SHF), který mezi abstraktním Dnem české státnosti, tedy svátkem sv. Václava, a výročím vzniku Republiky československé proměňuje Ostravu a širší Ostravsko v centrum domácí scény poučené interpretace staré hudby, započal tradičně v akusticky nevyzpytatelné katedrální bazilice Božského Spasitele. Zahajovací koncert v přítomnosti rozhlasové vysílací techniky vyslechli 28. 9. vedle přítomného publika i posluchači ČRO3 a těšit se na něj mohou ze studiového záznamu i diskofilové. Ostravskému publiku se po několikaleté přestávce opět představila Martina Janková , kterou v bachovském programu složeném z chrámových a tzv. světských kantát doprovodil instrumentální ansámbl Collegium 1704Václavem Luksem , jedním z festivalových „rezidenčních“ umělců, bez nichž se neobešel ani devátý ročník SHF. Podvečer otevřela Bachova svatební kantáta BWV 202 Weichet nur, betrübte Schatten , dílo světské jen z perspektivy postmoderního posluchače a beztoho naplněné barokní symbolikou zásnub lidské duše s Kristem-ženichem. Právě v této kantátě mě paní Janková bezezbytku přesvědčila o svých dispozicích v barokním repertoáru, ještě více než v sopránové verzi hromnicové kantáty Ich habe genug BWV 82 a závěrečné kantátě Jauchzet Gott in allen Landen BWV 51, v níž bylo zvoleno virtuózní tempo, pro mne již za adekvátní hranicí. Překvapilo mě nevyužití blízké varhaní empory nebo kazatelny pro Jaroslava Roučka v partu barokní trubky, který se místo prostorového dialogu se sólistkou musel v bezprostřední sólistčině blízkosti dynamicky příliš krotit. Pan Rouček, dobře známý i zahraničním posluchačům a diskofilům, se však v intonačně záludném partu blýsknul, stejně jako flétnistka Julie Braná v sinfonii ke kantátě Non sa che sia dolore BWV 209. Druhou sólistkou večera pak byla německá hobojistka Xenia Löffler , v českých zemích po zásluze dobře známá a v Hobojovém koncertu g moll BWV 1056b marnotratně rozdávající ze svého instrumentálního mistrovství (společně s Collegiem 1704 jí patřil ještě večer 29. 9. s programem Pod italským sluncem ). Byla to však doma mezi svými respektovaná a obdivovaná Martina Janková, která svým jasným sopránem s ušlechtilým vibratem prozářila první festivalové dny a osedlala si i nevyzpytatelnou chrámovou akustiku.

Patrně největším festivalovým překvapením bylo premiérové vystoupení Festivalového komorního orchestru SHF , tvořeného (poněkud paradoxně) známými tvářemi ostravského filharmonického a komorních orchestrů, dosud spíše zatvrzelých vůči interpretačním principům poučené interpretace staré hudby. Výchovná úloha však byla svěřena pedagogicky zjevně zdatnému a na improvizovaném pódiu v kostele Svatého Ducha v Ostravě-Zábřehu oduševněle vystupujícímu Vojtěchu Spurnému , který večer řídil od cembala. Hlavní slovo však měli večer mistr Philippe Bernold a jeho žák Jan Ostrý , hvězdy evropské flétnové scény, jejichž prostřednictvím vanul večerem duch dvorské hudby Friedricha II. Velikého s narativní přesvědčivostí i virtuózní extatičností. Festival si k potěše posluchačů nenechal hohenzollernské výročí ujít a publiku až na odvolaný Nichelmannův cembalový koncert předložil emotivní Sinfonii in C C. P. E. Bacha, spíše eklektický koncert C dur z pera pruského krále (sólo Jan Ostrý), opět Bachův experimentální Koncert A dur pro flétnu a smyčce na hranici zvukových možností a s dech beroucí kadencí ve finální větě (sólo P. Bernold), expresivní a ve druhé větě naléhavý Flétnový koncert e moll Františka Bendy (sólo P. Bernold) a závěrečný Flétnový dvojkoncert g moll Johanna Joachima Quantze, v němž se „na kordy“ utkali francouzský mistr (kdysi dvorní flétnista Gardinerův) a jeho český žák. Hvězdným večerem mnoha překvapení SHF nadchnul přítomné posluchače a odvážně začal prostřednictvím osobností Spurného formátu vzdělávat české instrumentalisty z řad orchestrálních hráčů standardních symfonických orchestrů v elementárních pravidlech staré hudby. Jen více takových poučných večerů.

Význam letošního, ale i předcházejících ročníků SHF dokumentuje i skutečnost, že se stal na podzim 2012 dostaveníčkem nejvýznamnějších osobností domácí scény poučené interpretace staré hudby a jejich souborů, jakkoliv personálně propojených. V roce 2012 jsem tak měl až na Marka Štryncla a jeho ansámbl Musica florea s chlapeckým sborem Boni pueri (20. 10. kostel sv. Václava v Moravské Ostravě, J. D. Zelenka) vedle V. Lukse a V. Spurného a jejich souborů možnost slyšet i Ensemble Inégal Adama Viktory , který 9. 10. vystoupil ve svinovském kostele Krista Krále s duchovními kompozicemi českého baroka z dílny Jana Josefa Ignáce Brentnera a Jana Dismase Zelenky. Zelenkova vážně potemnělá Missa Sanctissimae Trinitatis ZWV 17 (1736) byla další z autorových vrcholných mešních kompozic, které na festivalu zazněly. Pokud bych měl Viktorovo nastudování postavit vedle staršího Luksova provedení Zelenkovy Votivní mše ZWV 18 (2008), ve Viktorově nastudování do popředí nápadně vystupovala vokální složka díla, zatímco Luksovy ostravské zelenkovské kreace byly pro mne dosud neseny orchestrální virtuozitou a instrumentalizací vokálních partů. Oporou Viktorova zvukově velkorysého provedení byla dvojice sopranistek Gabriela EibenováStanislava Mihalcová , stěží nahraditelná Markéta Cukrová v altovém partu a zatím přece jen v dámském stínu stojící, i když nadějní pánové Václav ČížekRoman Hoza , kteří se jistě na domácí scéně staré hudby brzy etablují. Důležité party instrumentální byly svěřeny houslistce Lence Torgersen , Janu Krejčovi u theorby, Vladimíru Roubalovi za varhaním pozitivem a Igoru Františákovi v partu zvukově nenapodobitelného chalumeau.

Ve čtvrtek 18. 10. zaznělo v akusticky patrně nejpřívětivějším z ostravských chrámů, kostele Panny Marie Královny v Ostravě-Mariánských Horách, Dvořákovo oratorium Stabat mater op. 58, B. 71 , a to v dějinách festivalu již podruhé (hned v prvním roce 2004 oratorium nastudoval Stanislav Vavřínek). Tentokrát v Ostravě reprízoval zahajovací koncert pražské sezony s Pražskou komorní filharmonií , Českým filharmonickým sborem Brno (sbormistr Petr Fiala ) a sólisty Jakub Hrůša , pravidelný festivalový host v rozlehlých oratorních kompozicích posledních tří staletí. Hrůšova koncepce Dvořákova nejpopulárnějšího oratorního díla stála na temporytmicky sevřených blocích jednotlivých dílů, odlišovaných výraznějším odstiňováním základního tempa Andante. Kontrolovaná dynamika ve zvukově vrcholných pasážích a pravidelný rytmus patřily k přednostem Hrůšova nastudování, drobná motivická práce s několikatónovými motivky, z nichž je dílo s důrazem na rétorické figury utkáno, však ustupovaly do pozadí. Hrůšovou oporou byl výborný sólový kvartet v čele s mateřsky starostlivým sopránem Kateřiny Kněžíkové , ozdobený objektivním mezzosopránem Jany Wallingerové bez nepříjemného vibrata a podepřený profundním, i když ne vždy spolehlivým basem Jozefa Benciho , slovenského basisty kopčákovského vzezření. Richard Samek byl přesně tím tenoristou, jehož jsem si večer přál slyšet, jeho vřelý a ve výškách jistý hlas propůjčil nastudování slovanskou cituplnost i exaltovanost opožděné barokní zbožnosti. Byli to však především brněnští sboristé, díla slyšitelně dokonale znalí, díky nimž se večer proměnil v působivé hudební rozjímání o bolestech Mariina mateřství.

Zatímco Dvořákovo oratorium Stabat mater v rámci koncertů SHF zaznělo již podruhé, kantáta Svatební košile op. 69, B. 135 na Erbenův baladický text se srozumitelným morálním a metafyzickým poselstvím z pokladnice společného evropského kulturního dědictví zazněla na festivalu poprvé. Nastudování v ostravském evangelickém Kristově kostele se společně s Janáčkovou filharmonií OstravaPražským filharmonickým sborem připraveným Lukášem Vasilkem ujal v Ostravě stále častěji vystupující Tomáš Brauner , který zvolil koncizně rychlejší tempa, jejichž prostřednictvím děj nezadržitelně spěl kupředu, vytratilo se však skladatelovo třídílné členění hudebního děje s třetím dílem coby „baladou v baladě“. Jestliže Pražský filharmonický sbor prezentoval svůj vysoký standard a sborový part odvedl na výbornou (toho podvečera nádherné soprány), domácí filharmonikové zůstali přes solidní výkon a dynamickou ohleduplnost dílu leccos dlužni, ani ne tak ve smyčcové sekci jako spíše v sólech dechových nástrojů (flétna, pikola, klarinet, trubka), jimž Dvořák svěřil důležitou zvukomalebně-narativní funkci s nejednou mrazivě znějící pasáží. (Netuším však, zda byli filharmonikové k podobné interpretaci vůbec vedeni.) Obsazení trojice sólových partů bylo nominálně bezchybné, záludná Dvořákova partitura si však u všech sólistů vybrala svou daň v podobě opožděných nástupů a problematické deklamace. Svůj den měla rozhodně Eva Dřízgová-Jirušová , která part Duchovy nevěsty interpretovala emotivně a technicky bezchybně (obě modlitební árie byly rámujícími vrcholy večera), vhodná byla volba Tomáše Černého pro Umrlcův part, protože Černého objektivnější hlas nesklouzává k belcantovému podání tenorové úlohy z „onoho světa“, a přes zúženou horní polohu se náročné Vypravěčovy role kvalitně, i když spíše deklamativně zhostil Martin Gurbaľ . Katarzní epilog Svatebních košil byl symbolickou i skutečnou tečkou za letošním ročníkem SHF a závěrečné ovace ve stoje jistě zaslouženou odměnou účinkujícím i organizátorům.

Martin Jemelka

Profesí historik hospodářských a sociálních dějin, studoval historii na Ostravské univerzitě v Ostravě (1997–2006) a v současnosti je odborným pracovníkem Masarykova ústavu a Archivu Akademie věd České republiky. Dlouhodobé studijní pobyty v Jeně a Vídni byly věnovány výzkumu dějin koncernové společnosti Baťa, a. s., Zlín, mezi historiky je však znám především pro své dlouhodobé výzkumy českého, zvláště ostravského dělnictva a dělnických kolonií. Jedna polovina jeho srdce patří historii 19. a 20. století, druhá hudbě a hudební publicistice, v níž spojuje náklonnost k historii s posedlostí fanouška staré hudby, významných osobností taktovky a starých i nejnovějších nahrávek díla Antonína Dvořáka. Za českou operou, Dvořákovou hudbou a soubory staré hudby pravidelně vyjíždí do zahraničí. V letech 2003–2015 vynechal ve Vídni a Štýrském Hradci jen nemnoho koncertů Nikolause Harnoncourta, jehož je hlubokým obdivovatelem. Od roku 2008 spolupracuje s Českým rozhlasem Vltava při tvorbě hudebních pořadů.

Více z této kategorie: « Trigon Café Creme »

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.