čtvrtek, 6. prosinec 2018

Hvězdné kroužení kolem planet Beethoven a Dvořák: Iván Fischer a András Schiff ve Vídni

Napsal(a) 

Iván Fischer, foto FB Budapest Festival Orchestra Iván Fischerfoto: FB Budapest Festival Orchestra

Dlouhá léta považuji maďarské dirigenty, nebo alespoň dirigenty s maďarskými kořeny, za dvořákovské interprety z nejpovolanějších. Györgi (Georg) Széll (1897–1970), Antal Doráti (1906–1988) nebo Ferenc Fricsay (1914–1963) po sobě zanechali na koncertních pódiích a naštěstí i v rozhlasových archivech a nahrávacích studiích velmi hlubokou dvořákovskou stopu. Platí to rovněž o současnosti, sourozence Ádáma a Ivána Fischerovy nevyjímaje. Zvláště Iván Fischer zdědil po svých maďarských předchůdcích s taktovkou nepřeslechnutelné nadání k interpretaci Dvořákova díla, jemuž se věnuje soustavně a cílevědomě nejpozději od poloviny osmdesátých let, kdy společně s klavíristou Zoltánem Kocsisem založil Budapešťský festivalový orchestr (1983), podle časopisu Gramophone jeden z desítky nejlepších světových orchestrů (2009). Fischer má v repertoáru nejen trojici skladatelových vrcholných symfonií, houslový a Violoncellový koncert h moll nebo Slovanské tance, ale i méně frekventovaná díla (Legendy, Symfonické variace, Svita A dur ad.), nemluvě o nastudování Requiem a Rusalky (2014). Fischerovo CD se studiovou nahrávkou Legend, smyčcového Nokturna H dur, Pražských valčíků a Maličkostí (Philips 1999) považuji za jedno z nejlepších dvořákovských alb posledních desetiletí vůbec, a tak jsem si nemohl nechat ujít Fischerovo letošní dvořákovsko-beethovenovské rezidenční hostování ve Vídni ve dnech 2. – 3. 12. 2018, kdy se k dirigentovu Budapešťskému festivalovému orchestru v prvních třech Beethovenových klavírních koncertech připojil maďarský klavírista s londýnským domicilem, naštěstí také u nás dobře známý sir András Schiff. Světoběžníci a generační vrstevníci Fischer (1951) a Schiff (1953) připravili vídeňskému publiku na prahu adventu 2018 učiněné hudební hody, které zaplnily Velký sál Vídeňského hudebního spolku Společnosti přátel hudby ve Vídni nedočkavým a nadšeným publikem.

 , foto FB Budapest Festival Orchestra foto: FB Budapest Festival Orchestra

Úvodem nedělního večera 2. 12. 2018 zazněla šestá z Dvořákových Legend op. 59 cis moll, napsaná v tónině, která se snad nejméně hodí na úvod koncertního večera. Publikum bylo najednou vrženo in media res hudebního dění a než se stačilo vzpamatovat z nejexcitovanější z Dvořákových Legend s neustálými harfovými arpeggii, zavládl na pódiu ruch podobný přestavbě. Hráči se začali přesouvat napříč pódiem, ovšem bez nástrojů. Udivené publikum si vyměňovalo pohledy, než se instrumentalisté v půlkruhu seskupili kolem dirigentského stupínku. Budapešťský festivalový orchestr se šmahem proměnil ve smíšený sbor a pod Fischerovým vedením přednesl poslední z Dvořákových Čtyř sborů pro smíšené hlasy op. 29 Opuštěný. Dvořákovy sbory slýchalo vídeňské publikum naposledy snad před desetiletími jen v nastudování amatérských sborů vídeňských Čechů. Čtyři sbory op. 29 si svou premiéru ve Velkém sále Vídeňského spolku hudby odbyly v nastudování maďarského orchestru, vzorně deklamujícího český text. Publikum nadšením aplaudovalo a než se dokázalo uklidnit z Fischerova dramaturgického překvapení, sálem se prohnala Skočná, Slovanský tanec op. 46 č. 5. Po patnácti minutách to v sále vřelo a publikum doslova leželo Fischerovi u nohou, ačkoliv na úvod večera nezazněly žádné orchestrální prskavky, ale křehké miniatury, které Dvořáka prezentovaly jako mistra malých forem a tanečních stylizací, hýřících barvami a pulzujících živočišnými rytmy. Stačila jedna Legenda, ve Vídni naprosto neznámý čtyřhlasý sbor a Slovanský tanec a Dvořák se zase jednou prezentoval jako mistr, který zaujme, dojme a strhne na ploše ani ne pěti minut. V pondělí 3. 12. 2018 se situace v podstatě opakovala, ačkoliv v úvodu koncertu zazněla loučením dýchající Legenda op. 59 č. 10, první z Dvořákových sborů op. 29 Místo klekání a opět Skočná, živelný Slovanský tanec op. 46 č. 7. Nadšeně aplaudující publikum, úsměvy hýřící hráči na pódiu, snad byl Dvořák v hudebním nebi spokojen.

 , foto FB Budapest Festival Orchestra foto: FB Budapest Festival Orchestra

Dvořákův Klavírní koncert g moll op. 33, důsledně v autorově původní verzi, má ve svém repertoáru i András Schiff. Tentokrát ovšem do Vídně přivezl trojici Beethovenových koncertů č. 1 C dur op. 15, č. 2 B dur a č. 3 c moll. Schiffova posedlost dokonalostí je dobře známa, náročný je k sobě, uměleckým partnerům i k publiku, které nesmí ani hlesnout. Vídeňané Schiffa dobře znají, a tak jsem viděl v auditoriu několik hrůzou rudnoucích obličejů, které se obávaly v jinak chladném prosincovém večeru zakašlat. V neděli se Schiff soustředěnému a ohleduplnému auditoriu odměnil famózním provedením Beethovenova chronologicky druhého Klavírního koncertu č. 1 C dur op. 15. Pedálů se pianista ani nedotkl, spokojil se s klaviaturou, z níž vytěžil maximum, dokonce i z pasáží, které by v jiných provedeních lákaly k virtuózně povrchním škálám. První větou promlouvaly rétorické figury, Largo mělo nadzemský půvab a lehkost a finální Allegro scherzando rozdávalo úsměvy, přinejmenším permanentně proměnlivou agogikou, při níž zpozorněl i dirigent Fischer. Pondělní nastudování, co do doby vzniku prvního, Klavírního koncertu č. 2 B dur op. 19 již spíše anticipovalo zralost Beethovenových koncertů z doby kolem roku 1800, než aby bylo reminiscencí na starší klavírní koncerty Mozartovy, natož Haydnovy. Schiff opět vsadil na rétorickou stránku interpretace, kterou nespouštěl ze zřetele ani v roztančeném finále. Očekávaným vrcholem Schiffovy vídeňské trilogie Beethovenových koncertů bylo pondělní provedení Klavírního koncertu č. 3 c moll op. 37, jehož trojici vět Schiff provedl v podstatě attaca bez sebemenší pauzy. Koncertantní dílo symfonických rozměrů prezentoval maďarský demiurg klavíru jako disputaci (Allegro con brio), intimní monolog (Largo) a úzkostlivý popěvek (Rondo: Allegro) sólového klavíru na pozadí, v rozepři a pod drtivými akordickými dopady plně obsazeného Budapešťského festivalového orchestru. Oprávněně se publikum tázalo, kdy bude tento pozoruhodný Schiffův beethovenovský cyklus dokončen.

 , foto FB Budapest Festival Orchestra foto: FB Budapest Festival Orchestra

Zatímco pondělní večer vrcholil nastudováním Beethovenova 3. klavírního koncertu c moll op. 37, nedělní večerní koncert korunovalo provedení Dvořákovy 6. symfonie D dur op. 60, díla komponovaného pro Vídeň první poloviny osmdesátých let 19. století. Jestliže je první věta poklonou Brahmsově vstupní větě 2. symfonie D dur op. 73, pomalá věta s izolovanými vstupními tóny v dřevěných dechových nástrojích parafrázuje v duchu nokturna úvod k pomalé větě Beethovenovy symfonie č. 9 d moll a finále je duchaplným polibkem na líčko velkého Haydna. Při opožděné vídeňské premiéře Dvořákovy 6. symfonie v roce 1883 zvedalo Dvořákovo scherzo a la furiant publikum ze židlí a nejinak tomu bylo i v neděli 2. 12. 2018, ačkoliv rychlá tempa byla tím posledním, nač Iván Fischer vsadil. Pregnantní rytmus, živá agogika v pomalé větě, bukolicky plynulé tempo první věty se zastaveními na fanfárových akordech a dokonale gradované finále se strettou a la Rossini – to byly Fischerovy ingredience nastudování, které snad bude zvukově zaznamenáno. Pondělní večer 3. 12. 2018 ozdobilo ve druhé polovině Fischerovo nastudování americké Svity A dur op. 98b, kompozice, kterou vídeňské publikum v podstatě nezná a přijalo ji s neskrývaným nadšením. Objevila se již na prozatím poslední Fischerově nahrávce Dvořákových skladeb (7. symfonie d moll op. 70 a Svita A dur op. 98b) a stejně jako na dirigentově studiovém snímku zaujala přítomné publikum exotickými rytmy, opojnou instrumentací s baterií bicích nástrojů, jímavou naléhavostí Dvořákovy melodické invence a famózně interpretovanými party první flétny a hoboje. Pro vídeňské publikum byla kompozice zjevením, které nečekalo, a na něž odpovědělo bouřlivými ovacemi. Ty ostatně uzavíraly oba koncerty Fischerovy a Schiffovy letošní vídeňské rezidence, která proběhla pouhý týden po hostování České filharmonie se Semjonem Byčkovem. Překvapivě vystoupila v českém repertoáru s mnohem konzervativnějším programem než Fischerův Budapešťský festivalový orchestr, jemuž bude publikum dlouho vděčit za dva nezapomenutelné vídeňské večery s Dvořákem a Beethovenem. À propos, Andrási Schiffovi stálo za to uvést místo tradičního sólového přídavku po oba večery Haydnův čtyřhlasý sbor Stařec.

Martin Jemelka

Profesí historik hospodářských a sociálních dějin, studoval historii na Ostravské univerzitě v Ostravě (1997–2006) a v současnosti je odborným pracovníkem Masarykova ústavu a Archivu Akademie věd České republiky. Dlouhodobé studijní pobyty v Jeně a Vídni byly věnovány výzkumu dějin koncernové společnosti Baťa, a. s., Zlín, mezi historiky je však znám především pro své dlouhodobé výzkumy českého, zvláště ostravského dělnictva a dělnických kolonií. Jedna polovina jeho srdce patří historii 19. a 20. století, druhá hudbě a hudební publicistice, v níž spojuje náklonnost k historii s posedlostí fanouška staré hudby, významných osobností taktovky a starých i nejnovějších nahrávek díla Antonína Dvořáka. Za českou operou, Dvořákovou hudbou a soubory staré hudby pravidelně vyjíždí do zahraničí. V letech 2003–2015 vynechal ve Vídni a Štýrském Hradci jen nemnoho koncertů Nikolause Harnoncourta, jehož je hlubokým obdivovatelem. Od roku 2008 spolupracuje s Českým rozhlasem Vltava při tvorbě hudebních pořadů.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.