Ve čtvrtek 10. 11. v Praze podruhé zpívala koloraturní mezzosopranistka Vivica Genaux . Poprvé to bylo v rámci Pražského podzimu, nyní na závěr Strun podzimu. Osobitý hlas Američanky, který by se dal v základním témbru přirovnat k hlasu americké sopranistky Marylin Horne, je velmi znělý, technicky dokonalý, ona sama působila na jevišti Stavovského divadla půvabně, nadšeně hrající orchestr Collegium 1704 byl Václavem Luksem výborně připraven, program od Vivaldiho dramaturgicky kulminoval ve skvělých áriích Josefa Myslivečka (Sperai vicino il lido z opery Demofoonte ) a Johanna Adolfa Hasseho (virtuózní árie Non timebo poenas , kontrafaktum árie Arbaceho z opery Artaserse ). Byl to nepochybně zajímavý večer a mohl to být koncert snů. Jenomže krátce předtím v Praze zpívala Cecilia Bartoli a recenzent by nesměl mít v podvědomí händlovský večer Iana Bostridge a Orchestra of the Age of Enlightenment z roku 2007, jenž byl dosud nejlepším pěveckým koncertem festivalu Struny podzimu. Bartoli pracovala s kontrasty, dynamikou, vyprávěla příběh hudby, udělala z večera teatrum a měla až existenciální potěšení z každé fráze. Paní Genaux je báječná zpěvačka, a kdyby nebylo Bartoli, tak by se posluchač bál i dýchat; bylo to krásné, leč po dvou áriích už poněkud jednotvárné. (Včetně konstantních úsměvů, i když byla „duše stísněna krutým osudem“.) Zlepšení přišlo po pauze, klasicismus ji kupodivu seděl lépe než baroko. Orchestr se velmi snažil, bylo radostí se dívat na nadšené mladé hudebníky. Bohužel od špičkových ansámblů typu Akademie für Alte Musik, Concerta Köln, Freiburger Barockorchester
Hvězdné a přitom rozpačité
