čtvrtek, 26. leden 2012

Hvězdné a přitom rozpačité

Napsal(a) 

Hvězdné a přitom rozpačité, foto Daniel Vrabec/Struny podzimu Hvězdné a přitom rozpačitéfoto: Daniel Vrabec/Struny podzimu

Ve čtvrtek 10. 11. v Praze podruhé zpívala koloraturní mezzosopranistka Vivica Genaux . Poprvé to bylo v rámci Pražského podzimu, nyní na závěr Strun podzimu. Osobitý hlas Američanky, který by se dal v základním témbru přirovnat k hlasu americké sopranistky Marylin Horne, je velmi znělý, technicky dokonalý, ona sama působila na jevišti Stavovského divadla půvabně, nadšeně hrající orchestr Collegium 1704 byl Václavem Luksem výborně připraven, program od Vivaldiho dramaturgicky kulminoval ve skvělých áriích Josefa Myslivečka (Sperai vicino il lido z opery Demofoonte ) a Johanna Adolfa Hasseho (virtuózní árie Non timebo poenas , kontrafaktum árie Arbaceho z opery Artaserse ). Byl to nepochybně zajímavý večer a mohl to být koncert snů. Jenomže krátce předtím v Praze zpívala Cecilia Bartoli a recenzent by nesměl mít v podvědomí händlovský večer Iana Bostridge a Orchestra of the Age of Enlightenment z roku 2007, jenž byl dosud nejlepším pěveckým koncertem festivalu Struny podzimu. Bartoli pracovala s kontrasty, dynamikou, vyprávěla příběh hudby, udělala z večera teatrum a měla až existenciální potěšení z každé fráze. Paní Genaux je báječná zpěvačka, a kdyby nebylo Bartoli, tak by se posluchač bál i dýchat; bylo to krásné, leč po dvou áriích už poněkud jednotvárné. (Včetně konstantních úsměvů, i když byla „duše stísněna krutým osudem“.) Zlepšení přišlo po pauze, klasicismus ji kupodivu seděl lépe než baroko. Orchestr se velmi snažil, bylo radostí se dívat na nadšené mladé hudebníky. Bohužel od špičkových ansámblů typu Akademie für Alte Musik, Concerta Köln, Freiburger Barockorchester , Il Giardina Armonico, Venice Baroque Orchestra nebo Orchestru doby osvícenství jej dělí kvalita hráčské techniky, kultura tónu a nejspíš i kvalita nástrojů. Locatelliho Introduttione teatrale večer docela příjemně zahájila, provedení Vivaldiho Koncertu pro dvoje housle a moll op. 3, č. 8, RV 522 a Mozartova Divertimenta F dur KV 138 však nebylo v mezinárodním kontextu ničím zajímavé. Co platno, že je to hráno „autenticky“, když housle nezáří a fráze málo dýchají. Byl to zajímavý večer, nicméně Struny podzimu už připravily lepší pěvecké projekty.

Luboš Stehlík

Mým rodným městem jsou Pardubice, kde jsem se učil hrát na housle a violu. Housle a zpěv jsem studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolutorium oboru hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupiv ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení muzikologie, kde moji diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil jsem v roce 1984 do knižní redakce nakladatelství Editio Supraphon. Od roku 1989 jsem působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho vymazání z českého hudebního života  jsem se stal v roce 1994 členem týmu, později šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Jsem partnerem manželky nejlepší ze všech, otcem tří dětí a dědečkem (zatím) sedmi vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.