Čtvrtý Hudební podvečer Českého spolku pro komorní hudbu (11. ledna 2022, Sukova síň Rudolfina) nesl název „Koncert vítězů soutěží“ a patřil hudebnímu mládí.
Šestnáctiletý houslista Daniel Matejča, který hrál na tomto koncertě jako první, se může chlubit úctyhodným počtem soutěžních ocenění. K těm posledním patří titul absolutního vítěze v Kocianově houslové soutěži z roku 2019, první cena v Mezinárodní houslové soutěži G. Ph. Telemanna v Poznani (2020) a druhá cena v soutěži Concertino Praga (2020). Od roku 2021 studuje Daniel na pražské HAMU a současně také na Akademii v italské Imole. Pro své vystoupení si vybral jedno z nejnáročnějších děl houslové literatury: Sonátu pro sólové housle g moll op. 27/1 proslulého belgického houslisty Eugèna Ysaÿe. Dílo má neobyčejně komplikovanou fakturu, nezřídka polyfonní, a klade na interpreta enormní technické požadavky. Navíc je myšlenkově natolik závažné, že vyžaduje skutečně zkušeného a vyzrálého houslistu. Rozhodně to není skladba pro šestnáctiletého kluka. Jenomže Daniel hrál – vzdor svému mládí – Ysaÿovu Sonátu báječně: s nadhledem, suverénně, koncentrovaně a se zjevným pochopením. Polyfonní plochy v prvních dvou větách (které při pohledu do not působí málem nehratelně) byly bohatě plasticky propracované a bezpečně vystavěné, z půvabné třetí věty dýchala pohoda a virtuózní finální věta sršela energií. Přestože se jedná o kompozici technicky mimořádně obtížnou, Daniel ji hrál bez sebemenšího náznaku námahy, pevným a krásně znělým tónem, který byl navíc schopný nespočtu barevných proměn, mnohdy až neuvěřitelných („přízračná“ tremolová pasáž v závěru první věty).
Trio Incendio, které vystoupilo po Danieli Matejčovi, existuje poměrně krátkou dobu. Houslista Filip Zaykov, violoncellista Vilém Petras a klavíristka Karolína Františová spolu poprvé hráli v roce 2016 jako členové Akademie komorní hudby. Společné muzicírování se jim zalíbilo: hned rok nato zvítězili v soutěži Gianni Bergamo Classic Music Award ve švýcarském Luganu. Poté následovala řada významných ocenění v dalších zahraničních soutěžích. Mimořádně úspěšná byla pak jejich účast na pražské Interpretační soutěži Nadace B. Martinů v roce 2018, kde získali nejen první cenu, ale navíc ještě Cenu za nejlepší interpretaci díla B. Martinů a Cenu Přemysla Pražáka. Není proto divu, že si i pro své vystoupení na čtvrtém Hudebním podvečeru ČSKH zvolili kompozici B. Martinů, a to jeho Klavírní trio č. 3 C dur H 332. Dílo je posluchačsky velmi vstřícné, autor v něm neřeší žádné světoborné problémy. A Trio Incendio tu posluchače nadchlo jak mladistvou svěžestí a bezprostředností své hry, tak také taneční lehkostí, zpěvností a poetičností. Souhra všech tří členů souboru je obdivuhodně dokonalá a i v místech s těmi nejrafinovanějšími rytmickými posuny byla naprosto perfektní.
Také třiadvacetiletý Matouš Zukal, student pražské HAMU ve třídě Ivo Kahánka, má doma pozoruhodnou sbírku soutěžních ocenění. V loňském roce k nim přibyla druhá cena z prestižní Mezinárodní hudební soutěže Pražského jara. Spolu s ní Matouš také získal – jako nejúspěšnější český účastník – Cenu Nadace Gideona Kleina a Cenu Českých center. Své vystoupení zahájil klavírista Mozartovou Sonátou D dur KV 311. Její první větu postavil na působivých dynamických kontrastech a dokonale v ní uplatnil svou perlivou prstovou techniku. Křehké melodie volné věty hrál procítěně a něžně, jako by je kdesi v dálce zpíval tichý dívčí hlas. A finální věta byla tak nabitá zvukovými a barevnými efekty (mnohdy už spíš orchestrálními než „jenom“ klavírními), že jsem ji vnímal téměř jako operní představení. Za Mozartovu Sonátu zařadil Matouš výběr sedmi čísel z II. knihy Preludií Clauda Debussyho. Jejich provedení se nedá označit jinak než jako mistrovské. Debussyho Preludia jsou zjevně svět, který je Matoušovi velmi blízký. Hraje je s hlubokým prožitkem, nesmírně poeticky a doslova čaruje s barvami. Každé preludium mělo svou sugestivní a podmanivou atmosféru a každé samo o sobě bylo v Matoušově podání okouzlující básní v tónech. Své vystoupení uzavřel mladý klavírista Prokofjevovou virtuózní Sonátou a moll č. 3 op. 28. Byl to výborně vybraný „finálštyk“: Matouš v něm předvedl svou brilantní techniku, smysl pro prokofjevovskou sršatost i lyriku, a navíc také obdivuhodnou fyzickou kondici.
Jména Daniel Matejča, Filip Zaykov, Vilém Petras, Karolína Františová a Matouš Zukal bychom si měli zapamatovat. Všichni hráli skvěle a určitě se s nimi budeme na koncertních pódiích setkávat častěji.
