Jeden z nejvýznamnějších, nejúspěšnějších a nejinvenčnějších soudobých českých skladatelů se dožil v plné tvůrčí svěžesti neuvěřitelných pětaosmdesátin. Charismatická postava vždy laskavého Mistra vyzařuje značně mladší paprsky vnitřního jasu a životní radosti, než mívají i daleko později rození pánové. Dne 9. října Heroldovo kvarteto (Petr Zdvihal , Jan Valta , Karel Untermuller , David Havelík ) k poctě Luboše Sluky provedlo v rámci 119. sezony Českého spolku pro komorní hudbu koncert v Sukově síni Rudolfina. Heroldovci pro tuto příležitost zvolili díla Franze Schuberta a jubilantova. Úvodem zazněl Smyčcový kvartet G dur op. Posth. 161 D 887 (Allegro molto moderato – Andante un poco moto – Scherzo:Allegro vivace – Allegro assai). Toto obrovité dílo se spíše podobá kvartetní skice velké symfonie a jeho obsah se neustále snaží překonat možnosti čtyř nástrojů. Je to poslední Schubertův opus, dokončený těsně před smrtí, a tíha osudu v něm obsažená je pro komorní partituru téměř neúnosná. Je nesmírně obtížné impozantní obsah díla v odpovídající plasticitě a velkoleposti tlumočit zvukem čtyř smyčců. Není divu, že i světovými pódii hýčkané soubory se do tohoto rizika často nepouštějí. Heroldovci však nepostrádají ani odvahu ani chuť ho zvládnout a je třeba jim vyslovit uznání, že přes občasné drobné (a pochopitelné) nepřesnosti (např. intonace oktáv a unison) provedli opus se sugestivním muzikantským nasazením a přesvědčivostí. Členové souboru zasluhují uznání i proto, že náročnou kvartetní práci, jako ostatně dnes mnozí jejich další kolegové, musí z existenčních důvodů prokládat dalšími únavnými hráčskými povinnostmi. Po přestávce zazněla dvě jednovětá kvarteta Luboše Sluky. Smyčcový kvartet č. 2 „Přátelství“ (1986) a Smyčcový kvartet č. 1 „Láska“ (1977) jsou součástí čtyřdílného cyklu „Život“ , jehož zbývající části tvoří další dvě díla: Smyčcový kvartet č. 3 „Putování“ a Smyčcový kvartet č. 4 „Loučení“ . Heroldovo kvarteto předneslo oba opusy s velkým pochopením a skvěle tlumočilo jas, něhu i humor v partituře obsažený. Ostýchám se nějak popisně rozebírat, natož hodnotit hudbu umělce, kterého si hluboce vážím jako skvělého člověka i jako skvělého skladatele. Velmi si cením jeho setrvalé umělecké kontinuity v jemu vlastním způsobu pravdivého, upřímného, hluboce procítěného a promyšleného vytváření účinné hudební výpovědi. Luboš Sluka přes veškerou znalost a lákavost všech různých kompozičních zákrutů a spekulací především se řídí nezměnitelnými kánony zákonitostí hudebního citu a krásy. Toto se nedá říci o mnoha současnících. I proto napříč desetiletími je jeho hudba trvalá, žádaná a oslovující.
