Hudební cestování časem v Slzách Eliny Makropulos

Páteční večer 16. listopadu nabídl posluchačům v Rytířském sále Velkopřevorského paláce v Praze výborně komponovaný hudebně taneční program E.M. – Slzy Eliny Makropulos. Známý příběh z pera Karla Čapka přetvořila nadaná režisérka Magdalena Švecová v komorní dramaticky laděný působivý celek, jehož by bylo možno označit jako „sólo pro tři“. Sopranistka Gabriela Eibenová je nositelkou celého příběhu nesmrtelné Makropulos a její školený hlas je jako stvořený k vyprávění svým ojediněle širokým rejstříkem výrazu, sytosti hlasu nádherné barvy a umožňuje pěvkyni vtáhnout posluchače do děje i gestem, pohybem a hereckou jistotou. Gabriela Eibenová je současně spoluzakladatelkou renomovaného souboru Ensemble Inégal a v rámci jeho XII. festivalového cyklu byl tento mimořádný projekt uveden. Osobnost pěvkyně v něm přitahuje pozornost nejen vyzrálým uměleckým projevem, ale také schopností vtělit se do postavy nesmrtelné ženy, prožívající od útlého mládí a půvabného ženství příběh směřující od krásy, poezie a úspěchu až k neodvratně se blížící prázdnotě života bez konce. Talent a vysoká profesionalita ji v podstatě pro tuto roli předurčila, což mladá režisérka Magdalena Švecová náležitě využila.

Proměna Eliny Makropulos je ovšem pevně spjata s hudbou, která její život provází i charakterizuje jeho jednotlivá období. V úvodu zazní do zcela temného sálu jen krátké Canto meditativo české skladatelky Ivany Loudové, která nás bohužel opustila v loňském roce. Šepoty, polohlasné výkřiky nebo jen hlesnutí či povzdechy pomaličku uvádí posluchače do děje ve zvolna se rozsvěcujícím nádherném sále. Mládí Eliny Makropulos provází nejprve hudba Johna Dowlanda, vynikajícího anglického loutnisty a vrstevníka Shakespearova, kde se k hlasu přidává precizní loutna Jana Čižmáře a ze šera vystupuje třetí postava Duše E.M., jež tancem provází zpívaný děj. Tanečnice a choreografka Lenka Kniha Bartůňková představuje Duši prostě v nenápadném bílém odění a pohybem, propracovaným a někdy až vysoce expresivním, provází Elinu Makropulos prakticky stále

Gabriela Eibenová, foto Ensemble Inégal

Hnutí duše je druhým obrazem pěveckého projevu a jak Gabriela Eibenová suverénně podává báječně disponovaným hlasem písně Johna Dowlanda, Caudia Monteverdiho i svižnou veselou oslavu života v písni Giovanniho Giacoma Gastoldiho, tak ji Duše provází vnitřní poezií i radostí. Taneční pohyby jasně naznačují vnitřní zápasy, doprovod radostných a citlivých písní by snesl více jemnosti a ladných sekvencí. Loutnista Jan Čižmář vynikl zejména v Dowlandově Melancholy Galliard a potvrdil své kvality i ve všech dalších skladbách precizním a plně souznějícím doprovodem. Režie Magdaleny Švecové a světelný design Přemysla Jandy vytvořily hned od počátku atmosféru dýchající životem s překrásnou barokní hudbou, jež vyvrcholila přirozeně skladbami Henryho Purcella. Nezaměnitelný zpěv Gabriely Eibenové kouzlil s poetikou i rozverností Purcellových děl, výborně odstíněná dynamika dala vyniknout charakteru pečlivě vybraných písňových textů a v závěru vrcholila posmutnělým tónem v duchu ryzího anglického baroka.

, foto Ensemble Inégal

Časový posun k Mozartovu rokoku naznačoval do ztichlého sálu reprodukovaný tikot věžních hodin a nové období Eliny Makropulos uváděl i zprostředkovaný šum plesového sálu s útržky hovoru a smíchu. Celá Mozartova skladba Un moto di gioia byla vlastně jednou rozmarnou až komickou scénou s doprovodem podkresového veselí a světelným pulzováním. Náhlou změnu avizovala loutka ve výborném podání Lenky Bartůňkové vyjadřující životní zlom a smutek. Romantické písně Roberta Schumanna dýchají sice touhou a láskou, ale i neodvratné zklamání a Gabriela Eibenová v nich opět využila svou bohatou výrazovou škálu pohyblivého plného hlasu ve zcela odlišném hudebním vyjádření oproti Mozartovu rozjařenému vzletu. Další neúprosný tikot hodin posunul čas o sto let a 20. století přivedlo na scénu moderní ženu s krátkými vlasy a v kalhotách, což umožnil sofistikovaný kostýmní převlek téměř na otevřené scéně díky autoru kostýmů Christopheru Vinzovi. Pěvkyně uvedla Tango habanera Kurta Wiela naprosto odevzdaně, rytmicky sugestivně a s výmluvnou pasivitou k blížícímu se osudu. Závěrečná skladba Arvo Pärta už představuje skutečný konec, melancholii a touhu po smrti – tanec Duše Lenky Bartůňkové souzněl s rozhodnutím Eliny Makropulos a loutna Jana Čižmáře dokreslila odevzdaný zpěv jasným a něžným tónem provázejícím odchod Eliny a její Duše ze scény ruku v ruce.

Nevšední a do detailu propracovaný projekt režisérky uvedli v život všichni tři protagonisté s plným prožitkem, profesionální jistotou a náležitou jiskrou, které Čapkův příběh přiblížily a povýšily v novém unikátním zpracování na nezapomenutelný zážitek.

Sdílet článek: