úterý, 16. duben 2002

Hudební archeologie

Napsal(a) 

Hudební archeologie Hudební archeologie
V tříhodinovém koncertu Pražských symfoniků , který (16. 1.) dirigoval v Obecním domě Bohumil Kulínský , bylo přinejmenším z časového hlediska něco navíc. Byla to v těchto souvislostech asi nejspíše Stravinského baletní hudba Hra v karty , jakkoli je to hudba rozkošná. Centrem programu byla totiž zcela pochopitelně novodobá premiéra Kličkova Varhanního koncertu a vyvrcholením večera pak Rossiniho Stabat mater .

Orchestru se ve Stravinského partituře ještě plně nedařilo stoprocentně se soustředit a hudba popravdě řečeno ani příliš nejiskřila; chytlavost nejrůznějších fines se nerozkryla. Skladba Josefa Kličky (1855-1937), plod pozdního romantismu se smetanovsky znějícími klarinety, zaujala více, třebaže je z jiného světa: zvukově, neotřelostí svého žánru i objevností skladatelova jména v našem koncertním repertoáru. Sama o sobě však invencí neohromí a její pětadvacetiminutová první věta může být pociťována jako zdlouhavá. Orchestr je většinou stavěn do kontrapozice ke královskému nástroji, varhany naopak vystupují častými sólovými, symfonicky komponovanými pasážemi. Skutečně zapamatovatelné téma, mimochodem zajímavě oscilující nad tónovými centry, přináší až stručné, efektně vygradované finále. Varhaník Pavel Černý představil dílo se zdravou sebejistotou objevitele jako patetické, mnohomluvné, ale zajímavé. Česká hudba první poloviny 20. století skrývá podobných zapomenutých "archeologických" vrstev jistě ještě hodně.

Rossiniho Stabat mater je téměř operním kusem. Kulínskému se podařilo energicky provokovat dramatismus i lyrické zpívání a Pražský filharmonický sbor nádherně vyhověl v plném i ve ztlumeném zvuku. Pěvecká sóla zvládli Zdena Kloubová , Marta Beňačková a Peter Mikuláš v rámci domácích kritérií pěkně. Také Valentin Prolat se snažil vložit do belcanta vše, co může. V klíčové, výrazně melodicky vyklenuté tenorové árii (Cujus animam gementem ) však na rozdíl od pěvců, které bychom v tomto kuse slyšeli raději, volil pro zdolání nejvyšších tónů falzet; při přechodu do běžného rejstříku pak jen těžko mohl zamaskovat, že mu na rozhodujícím místě selhal hlas. Rossiniho Stabat mater však chtě nechtě stojí právě na hlasech, spíše než na niternosti.

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Více z této kategorie: « Klasici Vlach »

Komentáře

Harmonie vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČRNadace Český hudební fondNadace Leoše JanáčkaNadace Bohuslava Martinů

 

Naši partneři

Muzikus - magazín nejen pro muzikantyAlterecho - platforma pro současnou hudební kulturu

Chcete inzerovat? Máte dotaz?

+420 266 311 701

Novinky emailem

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.