Hudební archeologie

Orchestru se ve Stravinského partituře ještě plně nedařilo stoprocentně se soustředit a hudba popravdě řečeno ani příliš nejiskřila; chytlavost nejrůznějších fines se nerozkryla. Skladba Josefa Kličky (1855-1937), plod pozdního romantismu se smetanovsky znějícími klarinety, zaujala více, třebaže je z jiného světa: zvukově, neotřelostí svého žánru i objevností skladatelova jména v našem koncertním repertoáru. Sama o sobě však invencí neohromí a její pětadvacetiminutová první věta může být pociťována jako zdlouhavá. Orchestr je většinou stavěn do kontrapozice ke královskému nástroji, varhany naopak vystupují častými sólovými, symfonicky komponovanými pasážemi. Skutečně zapamatovatelné téma, mimochodem zajímavě oscilující nad tónovými centry, přináší až stručné, efektně vygradované finále. Varhaník Pavel Černý představil dílo se zdravou sebejistotou objevitele jako patetické, mnohomluvné, ale zajímavé. Česká hudba první poloviny 20. století skrývá podobných zapomenutých „archeologických“ vrstev jistě ještě hodně.

Rossiniho Stabat mater je téměř operním kusem. Kulínskému se podařilo energicky provokovat dramatismus i lyrické zpívání a Pražský filharmonický sbor nádherně vyhověl v plném i ve ztlumeném zvuku. Pěvecká sóla zvládli Zdena Kloubová , Marta Beňačková a Peter Mikuláš v rámci domácích kritérií pěkně. Také Valentin Prolat se snažil vložit do belcanta vše, co může. V klíčové, výrazně melodicky vyklenuté tenorové árii (Cujus animam gementem ) však na rozdíl od pěvců, které bychom v tomto kuse slyšeli raději, volil pro zdolání nejvyšších tónů falzet; při přechodu do běžného rejstříku pak jen těžko mohl zamaskovat, že mu na rozhodujícím místě selhal hlas. Rossiniho Stabat mater však chtě nechtě stojí právě na hlasech, spíše než na niternosti.

Sdílet článek: