Houslista a podnikatel Boris Monoszon přišel se zajímavým nápadem zpestřit pražský hudební život cyklem s poněkud učeným názvem Vztah české a ruské hudební školy XX. století . Nejedná se ani tak o prezentaci ruské hudby, i když i to by bylo velmi žádoucí (hlavně soudobá hudba zní u nás poskrovnu), jako o odkaz na vazby českých interpretů na ruské učitele nebo ruských interpretů na náš hudební život, v budoucnu možná vztah dalších generací, jež přišly do styku s učiteli s vazbou na Rusko. . Jak řekla moderátorka úvodního večera 12. 3. (Martinů sál, HAMU) Radmila Hrdinová , hudba může bojovat i proti rusofobii, která prý u nás vyvřela po letech 1968 a 1989. Magnetem večera, věnovaného houslistům, měl být Václav Hudeček, známý svým někdejším krátkým, ale intenzivním vztahem k Davidu Oistrachovi, jenž je dnes už legendou. Bohužel Váslav Hudeček podlehl chřipkové viróze, a tak si místo něj zahrála druhé housle v Bachově Dvojkoncertu d moll Dana Vlachová , jejíž vztah na Rusko byl zdůvodněn učitelkou Marií Hlouňovou, jež znala Davida Oistracha a inspirovala se ruskou pedagogikou. Jestliže Boris Monoszon hrál od prvních tónů suverénně a jeho výkon byl velmi kvalitní, Dana Vlachová se dostávala do „správné vlny“ postupně. Nicméně nakonec byl výsledek příjemný, šťavnatý. Felixi Mendelssohnovi, otci Bachova zmrtvýchvstání v 19. století, by se asi toto pojetí velmi líbilo. Vrcholem večera bylo provedení Händelova Concerta grossa F dur – maximálně zažitého, technicky perfektního. V dnešní době, umanuté tak zvanou autentickou interpretací, to byl pohled jako by z druhého břehu. Podobně tomu bylo i s Vivaldiho Concertem G dur . Nicméně je dobře, že český hudební prostor nabízí i takovýto koncept. Večer, jenž byl také oslavou 50. narozenim Borise Monoszona, měl jednu zvláštnost. Nabídl totiž i mluvené slovo, kdy si moderátorka vcelku uvolněně povídala nejdříve s D. Vlachovou a posléze s B. Monoszonem.
