Zahajovací festivalový večer v chrámu sv. Mořice nabídl monumentální oratorium Kristus Franze Liszta. K jeho provedení se sdružili sólisté E. Dřízgová-Jirušová , H. Štolfová-Bandová , Vl. Doležal a M. Gurbaľ , Český filharmonický sbor Brno a Severočeská filharmonie Teplice s dirigentem Leošem Svárovským . Pro přílišnou délku bylo dílo provedeno ve zkrácené, byť i tak celovečerní verzi, tedy 2. a 3. díl. Nelehkého úkolu tlumočit toto veledílo hudebního novoromantismu se ujali všichni účinkující s velkou zodpovědností a podali strhující výkon. Svárovský měl ve všech aktérech oddané interprety a uvedl se na olomouckém festivalu i s teplickým orchestrem víc než pozoruhodně, ba překvapivě.
Další sobotu zasedla k pultům domácí Moravská filharmonie , Spevácky sbor mesta Bratislavy a sólisté L. Vernerová , K. Bytnarová , Z. Brabec a R. Novák . Stanislav Macura nabídl tentokrát Schubertovu Slavnostní mši As dur . Poté následoval Památník Lidicím Bohuslava Martinů. Silně působivá skladba se díky promyšlené koncepci dirigenta dotkla snad všech srdcí hluboce pohnutých diváků. Škoda drobného, ale choulostivého intonačního kazu v závěrové fázi skladby. Koncert uzavřela Stravinského Žalmová symfonie , dílo, které přímo vybízí k myšlenkovému napojení na Památník Lidicím. Jeho provedení bylo velkolepé, vyznamenala se jak Moravská filharmonie, tak i bratislavský sbor.
Novým rysem festivalu bylo zařazení dvou komorně laděných večerů. Navíc byly využity příjemné interiéry kapucínského a dominikánského kostela. V kapucínském prostředí to byla skvělá houslistka Hana Kotková s Bachovými Sonátami pro sólové housle , v nichž mohla naplno uplatnit všechny vrcholné znaky sólové hry – krásný, nosný tón, podpořený překvapivými akustickými poměry interiéru, citlivým frázováním i technickou suverenitou. U dominikánů se představila kytaristka D. Veškrnová-Schneebaumová Giulianiho Velkou předehrou a soudobou tvorbou významných latinskoamerických autorů, H. Villa-Lobose a M. Pujola. Ukázala se jako skutečná znalkyně této moderní, převážně virtuózní hudby i její oddanou interpretkou. Kytarovými skladbami prostřídala vystoupení Mužského pěveckého kvarteta QVOX . Souzpěv čtyř školených hlasů vytvořil velmi muzikální, příjemný kontrast v repertoáru od gregoriánského chorálu až po černošské spirituály.
Poslední, závěrečný koncert s hostujícím Národním symfonickým orchestrem Polského rozhlasu Katovice , řízený opět Stanislavem Macurou si postavil do čela velkou, hluboce básnivou zpověď Josefa Suka, smuteční symfonii Asrael . Zpověď o dvou osudových, životních ranách, utrpěných smrtí nejbližších mu lidí, Antonína Dvořáka a ženy Otilky, Dvořákovy dcery. Když uvážíme tuto situaci, komplikovanou ještě nesčetnými koncertními závazky Suka jako houslisty Českého kvarteta, jeví se nám dílo ve své síle, výrazu a působivosti téměř nadlidským činem. Olomoucké provedení postihlo snad všechny zápasivé znaky konfrontací témat moci smrti a osudu, pro něž autor jako k citacím sáhl až do svého raného díla Zeyerovské pohádky o Radúzi a Mahuleně , stejně jako k čtyřem tónům v tritónových, mračných protipostupech, osudového Dvořákova Requiem , to jsou symboly, které Suk rozpracoval do obrovité šířky i hloubky, s nesmírným symfonickým tahem. Tak se jevilo a takovým bylo v Macurově pojetí toto veledílo české hudby, pro něž dal celý potenciál svých sil i zkušeností. Katovický orchestr, proslulé evropské těleso, bylo zcela nad věcí a vzbudilo oprávněný respekt. V závěrečné skladbě novodobé polské hudby, symfonické básni Wojciecha Kilara, předního polského modernisty, Košcielec (1979) se těleso cítilo úplně ve vlastní vodě a znalý dirigent vedl orchestr v prudkých dynamických zlomech i gradacích a vykreslil apoteózu polských Tater svrchovaně. Jejich krásu zaplatil životem před léty významný polský skladatel Mieczyslaw Karlowicz, jejich velký obdivovatel a milovník a právě na hoře Košcielec. Úspěch Kilarova díla se sónickými i minimalistickými znaky byl vydatný, rovněž orchestr aplaudující dirigentovi Macurovi výmluvný.