Koncertní sál nebo spíše prostor, Atrium olomouckého Konviktu, byl osvětlen jen málo a nepřímo, světlo se rozlévalo pouze od lamp, osvětlujících asi deset notových pultů rozmístěných volně v prostoru. První pohled však upoutalo nezvyklé rozmístění židlí – ty byly uspořádány po celé ploše v malých skupinkách orientovaných všemi směry. Jedinou dominantu prostoru tvořil stůl se zvukovou technikou, ke kterému tradičněji smýšlející posluchači otočili svá sedadla a částečně dali prostoru nežádoucí řád. Ti, kteří tomu pokušení nepodlehli, zjistili, že sedí bokem, co hůře, i čelem k ostatním, vidí ostatním do tváře a oni vidí do tváře jim. Notové pulty byly rozmístěny a orientovány nahodile, stejně tak sedadla. Každý posluchač měl svůj vlastní koncertní prostor a ten se lišil od prostorů ostatních posluchačů. Jeden ze dvou příchozích umělců se postavil za mixážní pult, druhý, s houslemi, k jednomu z notových pultů. Zvukový mistr měl k dispozici osm reproduktorů postavených pravidelně kolem stěn, houslista asi deset notových pultů. Jeden putuje virtuálně, druhý reálně…
Stejně nahodilé jako uspořádání prostoru bylo i uspořádání skladby. Několik složek nahraných na osmistopém záznamu se různě střídalo spolu, i s houslistovým partem. V tónech – zvucích se však nedařilo najít ani náznak organizace. Na první poslech se part pásu (záznam houslové hry) a houslisty nelišily, po čase posluchač zjistil, že zatímco z pásu zní snad jakési zkoušení či improvizace, houslista záměrně hraje neběžnými technikami smyčce. Tónů se tak ozývalo pomálu.
Skladba La lontananza nostalgica utopica futura italského autora Luigiho Nona je vytvořená právě ze záznamů improvizace Gidona Kremera, které jsou rozděleny do osmi stop a reprodukovány v prostoru. Není jasně dáno, kdy je která stopa dominantní, zda mají hrát všechny zároveň, kudy putuje houslista, jaké části partu mají být hrány v daný okamžik, není vlastně dáno skoro nic. Podle slov interpretů se těžko orientuje i v partituře, je psaná jaksi nadčasově, nesleduje linku zleva doprava, z minulosti do budoucnosti. Není lze tedy říci, na kterém místě skladby se nyní nacházíme. Je na interpretech, jakým způsobem skladbu nastudují a reprodukují. Díky rozmístění reproduktorů a putování houslisty by se dalo očekávat, že na sebe budou jak hudebně tak prostorově reagovat. Nabízelo by se, že zvukový mistr bude na houslistu reagovat prostorově (pomocí technických prostředků), houslista na pás zase hudebně, když má možnost si z partu jednotlivá místa vybírat. Tohoto výsledku však na včerejším koncertě nebylo zcela dosaženo. Snad je to tím, že zvukový mistr nemůže mít úplný přehled o tom, co se děje v záznamu, a při zdůraznění určitého kanálu neví, co přesně přijde, snad tím, že u podobného rozmístění vícekanálové reprodukce existuje v podstatě jen jedno ideální poslechové místo.
Dojem z celého večera tak může být popsán slovem nahodilost. Přes veškerou snahu se autorovi recenze nepodařilo vysledovat v produkci jakoukoliv komunikaci mezi dvěma interprety. To však mělo za výsledek vytvoření určitého neznámého světa (společně s nezvyklým uspořádáním prostoru), do kterého byl posluchač vtažen, a bylo na něm, jak s touto zkušeností naloží.
MusicOlomouc jako festival experimentální a avantgardní hudby (domnívám se, že tento přídomek je vhodnější, než slovo soudobý, festival totiž představuje spíše výsek soudobé hudby) má za cíl právě taková díla uvádět. Díky za to! Experimentální hudba slouží k testování a upevňování hranic poslechovosti, hranic poslechu, hranic samotné hudby. Tyto meze se nedají naučit poučkou v knize, každý si je musí otestovat sám na sobě. Nepřijímejme hudbu jen tak, jak je nám předkládána, testujme svoje hranice, diskutujme, poslouchejme. Ať už bude výsledek jakýkoliv.
David Danel – housle
Jan Trojan – zvuková projekce
