čtvrtek, 21. leden 2016

Hudba v trojích výšinách aneb od Michala Nejtka k Magdaleně Kožené

Napsal(a) 

László Fenyö, Emmanuel Villaume a PKF, foto Milan Mošna/Morris Media László Fenyö, Emmanuel Villaume a PKFfoto: Milan Mošna/Morris Media

Neděle 17. ledna: PKF – Prague Philharmonia, 18. ledna – SOČR, 19. ledna – Magdalena Kožená. Spojnicí tří koncertů je časová posloupnost a prostor Dvořákovy síně Rudolfina. Jinak to byly naprosto odlišné večery. Použiji-li metafory nebo spíše nadsázky, koncert Symfonického orchestru Českého rozhlasu se pohyboval v pozemském světě, PKF v oblačné výši a písňový recitál naší nejslavnější umělkyně ve stratosféře.

Koncert PKF – Prague Philharmonia zahájila světová premiéra Michala Nejtka I Hear the Sky. (Skoro přesně před rokem uvedl orchestr s bývalým šéfdirigentem Jakubem Hrůšou českou premiéru skladby Mirka Srnky No Night No Land No Sky.) Michal Nejtek je nejen výborným komponistou, ale i vrstevnatým výkonným umělcem. Jeho novinka, kterou orchestr pod vedením svého šéfa Emmanuella Villauma provedl výborně, byla temná, místy až děsivá, potenciál motivů byl bezezbytku vytěžen, gradace a umírání jakoby neměly konce; jako bych byl přítomen nějakému prastarému obřadu. Jenomže sugesce a atak publika à la Svěcení jara mu zůstalo vzdáleno. Michal Nejtek složil už zajímavější opusy, například Lightning speed of the past v podání Orchestru Berg… Nečekaně pozitivním zážitkem bylo pro mě provedení Bartókova Violového koncertu v transkripci pro violoncello, kterou jsem slyšel poprvé. Dílo, jež je poznamenáno genezí, kdy torzo dokončil Bartókův žák Tibor Serly, jenž je autorem cellové verze, není sice tak silné jako Bartókovy houslové koncerty, ale ujme-li se skladby tak kvalitní sólista, jakým byl maďarský violoncellista László Fenyö, může to být pro posluchače nevšední zážitek. Propojením se špičkovým orchestrem a citlivým dirigentem k tomu skutečně došlo.

Druhá polovina koncertu však byla ještě zajímavější. Nejdříve velmi dobře zahraná Siegfriedova idyla Richarda Wagnera a poté vrchol večera – Debussyho tři symfonické skici Moře. Předně mi brzy přestalo vadit menší obsazení, než jaké jsem zvyklý slýchat. Pravda, lesk (Wagner) a symfonické magické ševelení lesu smyčců může PKF dosáhnout jen těžko (12 primů PKF není 18 primů České filharmonie), ale výrazným charismatem oplývající Villaume dal správně důraz na práci s detaily a věcnou hru s barvami a náladami. Přesnost orchestru je jeho automatickou devízou, musel jsem však znovu obdivovat, jak dirigentovi každá fráze dýchala a byla nabitá energií. Nebylo to sice technicky dokonalé, ale Moře bylo skutečně mořem. A bylo to velmi lidské…

Jan Mráček, foto SOČR Jan Mráčekfoto: SOČR

Pro návštěvu koncertu Symfonického orchestru Českého rozhlasu jsem se rozhodl kvůli sólistovi Houslového koncertu „Památce anděla“ Albana Berga Janu Mráčkovi. Nakonec to bylo to jediné, co bylo ten večer hodné pozornosti. Bergův koncert je sice technicky velmi obtížný, ale není to hlavní interpretační výzva. Patří mezi houslová díla, kde je klíčové, jak se pracuje s detailem. Každá fráze, každý tón je důležitý. (Proto tak oceňuji provedení Anne-Sophie Mutter, Gidona Kremera a Itzhaka Perlmana.) Jan Mráček se poctivě snažil interpretovat koncert jak nejlépe je v této fázi svého vývoje schopen a mnohé se mu podařilo. Byl to úctyhodný pokus o plnohodnotný výklad geniální partitury. Bohužel mu podrážely nohy tři faktory: málo nosný nástroj, orchestr, jenž nedýchal, drtil sólové housle přepjatou dynamikou a držel si svou linii, jež se s ním často míjela, a matný dirigent Christian Vásquez. Nejenže zrovna neoplýval energií a inspirací, ale na detaily, kterých jsou orchestrální party plné, si evidentně čas nenašel… Bez koření bylo jeho vedení SOČRu i v Milhaudově baletní hudbě Vůl na střeše, která by mu měla být blízká. Přes leckterá dobrá sóla to bylo jen odehrané, jako bych slyšel jednolitou „hudební plástev“. Vrcholem mělo být provedení Čajkovského 4. symfonie f moll. Nebylo a dokonce černé pondělí neměl jen dirigent, ale také někteří hráči (například horny a dřevěné dechové nástroje). Nejméně zajímavé provedení tohoto díla v tomto století, které jsem slyšel. Jaké je resumé? Hostování dirigenta bylo omylem, orchestr by potřeboval pravidelný, nekompromisní a cílený dohled dirigenta, jenž by pracoval s detaily a rozvinul by jeho nepochybně značné schopnosti, a jsem přesvědčen, že se Jan Mráček jednou dočká hvězdného setkání s Albanem Bergem.

Večer rezidenční umělkyně jubilejní sezony České filharmonie byl dle mých dvacetiletých zkušeností nejzajímavějším písňovým recitálem Magdaleny Kožené v Praze. Dramaturgicky objevný a přitom posluchačsky vzrušující. Koncert otevřel Chanson perpetuelle, op. 37, Ernesta Chaussona v komorní verzi, kdy soprán doprovází klavír a smyčcové kvarteto, kterou jsem dosud neznal. Poslední skladatelovo dokončené dílo přednesla paní Kožená s důrazem na každý citový záchvěv. „Chvějí se stromy, na nebi hvězdy zebou, můj milý opustil mě ještě za šera, a srdce moje tajně si vzal s sebou.“ Tak dramaturgicky silný, výrazově apelativní úvod pěveckého recitálu jsem zažil jen několikrát v životě. Od prvních veršů bylo zřejmé, že bude téměř vyprodaný sál účasten mimořádné Události. Velkým vkladem byla hra skvělého projektového smyčcového kvarteta: Daishin Kashimoto (koncertní mistr primů Berlínské filharmonie), Rahel Maria Rilling, pocházející ze známé hudební rodiny (Helmuth Rilling, Sara Maria Rilling), Amihai Grosz (první violista Berlínské filharmonie) a Dávid Adorján (sólocellista DSO). Určitě málo známé byly pro publikum i Stravinského Tři písně pro zpěv, flétnu, violu a klavír na texty Williama Shakespeara, které připomněly, ne naposledy, výročí úmrtí geniálního básníka a dramatika (1616) a kde se skladatel se sobě vlastním nadhledem vyrovnával s odkazem Arnolda Schönberga. V nich se do Prahy vrátil v roli flétnisty dirigent Kaspar Zehnder.

Magdalena Kožená a Simon Rattle, foto Petra Hajská/C.E.M.A. Magdalena Kožená a Simon Rattlefoto: Petra Hajská/C.E.M.A.
Drtivým apelem, jistě nejen pro mě, byly Drei Lieder der Ophelia aus Hamlet Richarda Strausse, v nichž mohl pianista večera (a šéfdirigent Berlínské filharmonie) sir Simon Rattle rozvinout svůj cit nejen pro spojení slova a hudby, ale i pro doprovod své paní. Zvláště při písni Nesli ho k hrobu na marách bylo těžké i dýchat, aby člověk nerušil posvátnost chvíle. (Zato s dozněním posledního akordu si to vynahradilo, stejně jako celý koncert, několik mohutně kýchajících posluchačů, kteří posvátné doznění hudby úspěšně rušili.) Tečkou před pauzou byly Ravelovy Chansons madécasses, které byly součástí i jejího recitálu v květnu 2013 na Pražském hradě. Tehdy sice měla paní Kožená za sebou speciálního klavírního doprovazeče (Malcolm Martineau), Rudolfinum však nabídlo lepší akustiku, atmosféru a klavír. Jiný byl i cellista (na Hradě hrál Tomáš Jamník). (Mimochodem i tehdy zpívala Kožená dramaturgicky náročnou hudbu – Bartók, Ravel, Haydn.)

Druhá polovina večera byla „tradičnější“ – nejprve Fünf Ophelia-Lieder a Zwei gesänge, op. 91, Johannesa Brahmse. Oféliny písně se v Praze neuvádějí a verzi se smyčcovým kvartetem jsem živě slyšel poprvé. Jak poznám věrnou lásku – Bílý měl rubáš jak sníh z hor – Zítra je Valentina den – Pak na máry ho vložili – On nevrátí se nikdy zpět?, každá píseň byla klenotem, objeveným zázrakem, nicméně musím nekriticky dodat, že díky výkonu pana Grosze jsem se vznesl do hudebních výšin ještě více v opusu 91. (Tak kvalitní hru na violu jsem slyšel naposledy od Gerarda Causseho v nahrávce Berliozova Harolda v Itálii, řízeného Johnem Eliotem Gardinerem.) Drobný přípodotek: jakkoliv hra Simona Rattlea byla velmi kvalitní a nesmírně citlivá, v Brahmsovi bych hlasoval pro decentnější pedalizaci… Po brahmsovském bloku došlo na českou hudbu. Výběr z Říkadel  Leoše Janáčka provedla Magdalena Kožená s úsměvnou nadsázkou se svými hudebními přáteli ve verzi pro klavír a klarinet (excelentní Andrew Marriner – první klarinetista London Symphony Orchestra, syn dirigenta sira Nevilla Marrinera). Sestava písní dobrá, vtipné bylo zapojení všech účinkujících do voicebandového sborečku, nástrojové okleštění však přece jen na janáčkovském zvuku trochu ubralo. Naopak velmi dobře zafungovala úprava výběru písní Antonína Dvořáka od Duncana Warda (Má píseň zas mi láskou zní, Široké rukávy, Mé srdce často, Žalo dievča, Když mě stará matka, Struna naladěna) pro hlas, klavír, smyčcové kvarteto, flétnu a klarinet. Byl to pro mě jeden z řídkých příkladů, kdy aranžmá známé hudby je rovnocenné originálu a může přinést i novou kvalitu.

Písňový večer byl výjimečný zpěvem, dramaturgií, ale stejně silně mě upoutalo spontánní muzicírování všech hudebníků. Kvůli tomuto projektu, který zazněl v několika hudebních metropolích Evropy, se sešli skvělí muzikanti a jejich radost se přenesla na každého vnímavého posluchače. Pro hudbu to byl sváteční večer. Pražské rezidence Magdaleny Kožené této sezony přinášejí neobyčejné zážitky. A to obdivovatele této umělkyně čekají ještě dva mimořádné projekty – 24. února v Rudolfinu barokní večer s basilejským orchestrem La Cetra a 28. června v Lucerně její spolupráce s Melody Makers Ondřeje Havelky.

Společenskou tečkou za těžko zapomenutelným večerem bylo oficiální předání Ceny města Brna Magdaleně Kožené jeho primátorem Petrem Vokřálem a připomenutí narozenin Simona Rattlea (19. 1. 1955) Pavlem Smutným, prezidentem Bohemian Heritage Fund, jenž byl mecenášem koncertu.

Luboš Stehlík

Narodil se 20. dubna 1957 v Pardubicích. Housle a zpěv studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolvoval obor Hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupil ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení hudební vědy, kde jeho diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil coby redakční benjamínek v roce 1984 v nakladatelství Editio Supraphon – oddělení knih o hudbě,  kde redigoval ledacos, od Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby až po Cimrmana v říši hudby. Po roce 1989 působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho  vymazání z českého hudebního života se stal v roce 1994  nejdříve redaktorem a poté šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Je partnerem nejlepší manželky ze všech, otcem tří dětí a dědečkem raději nespecifikovaného počtu vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.