Pátý ročník cyklu Hudba Pražského hradu nabízí pět koncertů, umístěných do historicky i architektonicky nejzajímavějších hradních prostor – Rožmberského sálu v nově rekonstruovaném Ústavu šlechtičen, Španělského sálu, Nové galerie, románských sklepení, svatovítské katedrály a jízdárny. Cyklus není zaměřen ani na turisty (dokazují to relativně nízké ceny vstupenek i skutečnost, že tu existuje i zhruba poloviční vstupné pro studenty, seniory a držitele průkazů ZTP), ani na specializované publikum – nabízí vokální, orchestrální i komorní tvorbu, interpretaci na moderních i dobových nástrojích. Sem patřil i koncert London Haydn Quartet se světově proslulým specialistou na hru na historické klarinety Erikem Hoeprichem . Tento večer se konal v koprodukci s cyklem Barbara Maria Willi uvádí, pořádaným už několik let v refektáři brněnského kláštera milosrdných bratří. Na programu byly dva Haydnovy smyčcové kvartety (D dur, op. 17. č. 6 z roku 1771 a C Dur, op. 54, č. 2 , který vznikl v roce 1778) a Mozartův Klarinetový kvintet A dur, KV 581 . London Haydn Quartet přednesl Haydnovy skladby způsobem, který daleko spíš než atmosféru moderní kvartetní produkce, pro kterou je charakteristické silové hraní, evokoval čas doby vzniku Haydnových skladeb: střevovými strunami potažené smyčcové nástroje se navzájem perfektně pojily, vroucnost a barvitost zvuku upomínala na měkké valéry dobových pláten, nad volnými větami se vznášel virtuózně koncipovaný part prvních houslí (zejména ve druhém kvartetu, kde se Haydn zjevně nechal inspirovat maďarským folklorem). Všichni členové kvarteta (Catherine Manson a Margaret Faultless – housle, James Boyd – viola a Jonathan Cohen – violoncello) jsou vynikající komorní hráči, většinou s bohatými zkušenostmi ze sólové i orchestrální hry ve špičkových tělesech, specializovaných na historicky poučenou interpretaci starší hudby; jejich souhra je dokonale profesionální a zároveň vzbuzuje dojem hraní pro vlastní potěšení v zámeckém salonu (v nepříliš velkém Rožmberském sále případný) – nechybí ani občasný úsměv. Basetový klarinet Erica Hoepricha zapadl se svým do hloubky o několik tónů větším rozsahem, než tomu je u běžného A klarinetu, do tohoto společenství ideálně – jako další, virtuózně a přece lehce nahozený barevný efekt. Mozartův kvintet tu zazněl v provedení, které by byl bezpochyby schválil jak autor, tak první interpret klarinetového partu Anton Stadler i výrobce původního klarinetu Theodor Lotz. Eric Hoeprich potvrdil, že je ve svém oboru světovou špičkou: basetový klarinet v jeho rukou zněl přesně tak, jak to žádala dobová představa o nástroji, který je v tehdejších hudebních encyklopediích označován jako „vox humana“ – lidský hlas. Brněnští i pražští organizátoři tohoto koncertu si za svůj programový výběr zaslouží dík; totéž si zjevně myslelo i publikum, které si dlouho trvajícím potleskem vyžádalo nejlepší možný přídavek – Larghetto z Mozartova kvintetu.
