středa, 16. leden 2019

Hudba jako zrcadlo světa

Napsal(a) 

 , foto Milan Mošna foto: Milan Mošna
Orchestrální cyklus PKF - Prague Philharmonia přinesl pod taktovkou svého šéfdirigenta Emmanuela Villauma stylově koncízní program, pokud jde o prvou polovinu večera. Ta byla složena z operních árií Ericha Wolfganga Korngolda a Vier Letzte Lieder Richarda Strausse, mezi něž byl vložen jako svorník symfonický kousek z opery Krzysztofa Pendereckého, Raj utracony. Po přestávce pak Emmanuel Villaume představil svou vizi jednoho z nejfrekventovanějších děl 19. století, 7. symfonie A dur Ludwiga van Beethovena, jíž obehranost nehrozí jen díky nadčasovým hudebním hodnotám.

 , foto Milan Mošna foto: Milan Mošna

Hvězdou večera byla ovšem americká sopranistka Ailyn Pérez, která se na pozoruhodné úrovni zhostila vokální části večera. Pérez (1979) je lyrickou sopranistkou v nejlepších letech, zapsala se do kritického povědomí svou Violettou, Thaïs, Mimi, Amelií (Simon Boccanegra), a dalšími velkými sopránovými rolemi, a to na prakticky všech velkých světových scénách, v Berlíně, Vídni, Miláně, Hamburku, Mnichově i v MET. Z šíře jejího repertoáru je patrna snaha překračovat obory, což je v dnešní době jakýsi obecný rys. Můžeme se přít, zda je jejím vlastním oborem soprano lirico či lirico spinto, ale je jisté, že jím rozhodně není dramatická, ale ani lyrická koloratura (navzdory tomu, že se pokouší o Annu či Violettu). Korngoldovy zpěvní linky, jeho široce založených mélických oblouků, se nicméně sympatická zpěvačka zmocnila s velkou suverenitou – imponovalo především výborně zvládnuté legato, velký dynamický volumen, jehož znělá forte se bezproblémově nesla přes orchestr v plném tutti. Nejlepší dojem, i díky hudebním hodnotám, zanechala pěvkyně v závěrečné árii Ich ging zu ihm z opery Das Wunder der Heliane. Soprán Ailyn Pérez má mnohé cenné kvality, jeho majitelka však nezapře, v tom, jak s tímto přírodním materiálem nakládá, že je typická Američanka, usilující vždy a za všech okolností o co největší efekt, stejně jako třeba Renée Fleming. Kdyby hlas nechala jen přirozeně plynout, a nemanipulovala s ním, nechtěla po něm, aby zněl jinak, než je jeho přirozenou podstatou (temné barvení hlasu ve spodní poloze, jež neodpovídá jejímu typu) byl by dojem z jejího zpěvu možná ještě větší. Všechny ty pokusy o jakési messa di voce, v daném místě nepřirozené, snaha o expresívní zpívání, o „dělání výrazu“ – to vše vyvolává dojem umělosti a po čase může unavovat. To jsou však jen dílčí a nepochybně subjektivní výhrady. Celkový výborný dojem Pérez dokázala ještě vystupňovat ve Straussových Vier Letzte Lieder. Bylo zřejmé, že vokální výběr večera, nesený ve znamení ušlechtilé symfonické lyriky – byť u Korngolda již hraničící s kýčem – pěvkyni mimořádně hlasově i typově vyhovoval. Po Pendereckého Adagiettu z opery na miltonovský námět (Paradise Lost, 1979), jež se svým neoromantickým stylem nevtíravě vetřelo mezi hudební řeč Korngolda i Strausse, předvedla Ailyn Pérez to nejlepší ze svého vokálního umění. Jisté výhrady možno mít snad jedině k orchestrální složce – nekonečný, rmutný proud kontemplace o posledních věcech člověka, jako by v sobě neměl ty ingredience, jež povyšují Straussův životní i umělecký epilog do roviny absolutní konfese: fascinaci přírodními i životními cykly, nostalgii, velebný klid i závěrečnou tichou, smířenou rezignaci. To bychom však asi chtěli příliš, v dnešní době. Buďme rádi, že tato hudba ještě vůbec zní.

 , foto Milan Mošna foto: Milan Mošna

Po přestávce se rozezněla „apoteóza tance“, jak Sedmou nazval Richard Wagner. Přiznám se, že vždy, když dnes jdu na Beethovena, jsem naplněn obavami, zda tato hudba, největší, jaká byla kdy napsána, není pro dnešní duchovně vyprázdněný svět prostě příliš velká. A také, abych zůstal raději při zemi, zda má vůbec smysl se ještě o něco pokoušet, když v oblasti beethovenské interpretace bylo, zdá se, již vše řečeno. Včerejší provedení mé obavy nerozptýlilo, ale ani nevystupňovalo. S tímto Beethovenem, jak jej zahrála PKF, se dá docela dobře žít a smířit se s tím, že lepší už to nebude. Dokonce pod Villaumovou taktovkou se pražští filharmonici vzepjali k mnohem lepšímu výkonu, než jak jsem s nimi v posledních letech Beethovena slýchával. Horny hrály spolehlivě, stejně jako ostatní žestě, dřeva byla dokonce velmi dobrá, jen celkové zvukové plénum trpělo ne ideálními proporcemi. Smyčce značně upozaděny, a v nich zase pravá strana. Pět violoncell a čtyři kontrabasy, to je prostě málo – právě v orgiastické Sedmé. To však nutno u komorní filharmonie přijmout jako danost. Villaumova koncepce se opírá o interpretační standard, který však v detailu modifikuje a třeba říci, že docela osvěživě a nápaditě – byť si nejsem jist, zda všechny jeho nápady byly šťastně realizovány. Tato Sedmá nebyla pravda zrovna apoteózou tance, ale byla taková, jakou si zasloužíme. Hudba může být vždy jen taková, jaký je svět.

Ivan Žáček

Vystudoval hudební vědu na Karlově Universitě, věnuje se hudební a operní kritice, a divadlu vůbec. Je členem různých divadelních porot, byl dramaturgem Státní opery, sedm biblických let sloužil v Radě Národního divadla. Jako filmolog se v Národním filmovém archívu zabýval výzkumem vztahu hudby a filmu, z té doby pochází řada felliniovských studií, překladů filmologických a muzikologických textů. Působil jako režisér a autor českých dialogů či překladatel, je za ním více než jedna stovka filmů. Dnes dělí svůj čas mezi divadlo a hudbu. Kromě Harmonie píše do Divadelních novin, Hudebních rozhledů, i do časopisu Svět a divadlo. Svými texty však zamořil i Týden, Kritickou přílohu RR, Lidové noviny, MF frontu dnes, Reflex. Překládá divadelní hry, odborné studie i knihy (Harold C. Schonberg, Životy velkých skladatelů).

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.