Sedmdesátileté výročí své působnosti oslavil o víkendu v Brně Moravský komorní orchestr. Se současným uměleckým vedoucím Richardem Kružíkem připravil soubor na sobotu 27. ledna stejně tak jako kdysi poprvé v Besedním domě matiné, kterým na sedmdesát let přesně připomněl tuto zakořeněnou brněnskou orchestrální tradici, ze které vzešly mnohé brněnské hudební legendy.
Zbyněk Mrkos inspirovaný a motivovaný studiem u Václava Talicha založil po vzoru právě Talichova Českého komorního orchestru pražské konzervatoře analogicky k němu v Brně orchestr moravský. Učinil tak v lednu 1948 bezprostředně při hodině harmonie. Dal vzniknout funkčnímu poloprofesionálnímu orchestru, jehož členy táhne k činnosti ušlechtilá myšlenka a ochota vlastního zaujetí, a poskytl tím posluchačům konzervatoře nemalou možnost orchestrální praxe i kulturně se rozvíjejícímu poválečnému Brnu jeden z jeho fenoménů.
Úvodní řeči se ujal jeden ze zakládajících členů Jiří Beneš. Laskavým slovem vzpomněl na počátky orchestru, který zde doposud neměl obdobu, a podpořen účastí současného ředitele Konzervatoře Brno Pavla Maňáska zdůraznil jak význam tělesa, tak jistou elitní záležitost, kterou pro členy skýtá.
Pro repertoár Moravského komorního orchestru bylo od jeho založení charakteristické uvádění děl jak Leoše Janáčka, tak premiérování děl skladatelů soudobých. Zbyněk Mrkos uváděl na světlo světa mnohé kompozice osobností brněnské poválečné hudební kultury a snad i tišil rozbouřené vody svých kolegů, kterým se nepozdávala tvrdá práce orchestru ubírající jeho členům energii k individuálním studentským povinnostem. A tak i tento koncert příhodně zahájila skutečně soudobá kompozice Jiřího Matyse, jíž dal autor vzniknout právě roku 1948. Byť je Fantazie pro smyčcový orchestr o pěti větách jeho studentskou prací, nese v sobě známky již vyspělého osobitého rázu, provzdušnělou výstavbu, kompozici výpovědní hodnoty oproštěné vzdělávací samoúčelnosti. Richard Kružík jí dal příjemně odstíněný zvuk, hráči jistotu i energický švih.
Janáčkova Idyla pro smyčcový orchestr stojí též jako jeden z nosných trámů repertoárové stavby orchestru. Není proto k podivu, že se na její interpretaci zrcadlila dbalá kontinuální práce dirigenta Richarda Kružíka, kterou do činnosti orchestru vkládá. Těleso takového charakteru totiž každému hráči nabízí tu nejlepší orchestrální praxi s výhodou hráčské vytříbenosti komorního obsazení, za něž se nic a nikdo neschová. A tak i Idyla dostala ráz interpretačního sebevědomí a jako romantickými vlivy komponovaná také po právu vřelý emocionální tah. Hráči vykreslili i velmi zřetelný, konkrétní zvuk, kterému prostor Besedního domu lichotil a jemuž by se interpretačně dalo vytknout jen máloco.
O jak významnou zkušenost se pro hudebníka jedná a jak silná je i po letech soudržnost s tělesem, podtrhla hojná účast bývalých členů. Ti se spolu se současnou nejmladší generací potkali na pódiu, aby ve zlatém hřebu dopoledního matiné společně uvedli Janáčkovu Suitu pro smyčce. Na jednom jevišti tak měli posluchači příležitost vidět a slyšet hráče vzešlé z brněnské konzervatoře přes Moravský komorní orchestr až k předním orchestrům či kvartetům českým i světovým, slovutné pedagogy i sólisty. Společně provedená suita orchestrem o bezmála padesáti členech burácela neobvykle masivním zvukem expresivních barev i něhou lyrických pasáží. Dáno technickou precizností i hudební pamětí jisté interpretační tradice (avšak bez krusty zatížení), s níž po léta soubor Suitu uvádí, zněla kompaktně, s nešetřenou energií a zápalem všech vystupujících generací. Že mají stále i bývalí členové, jak se říká, dílo vryté (vždyť na společné nazkoušení nemohlo být více prostoru než před koncertem samotným), potvrdil i Richard Kružík, který bez sebemenšího zaváhání dirigoval bez partitury.
Brnu náleží jeden významný fenomén a Brněnské konzervatoři přísluší bez přidaného sentimentu hrdost. Vlastní totiž orchestr sic studentský, avšak čítající talentované hráče profesionální ambice. Má také dar výjimečně svědomité, detailní práce Richarda Kružíka, který s neutuchajícím vědomím zodpovědnosti práci svých předchůdců s láskou opečovává. A po léta má také posluchače – a to především – horlivé vlastního přičinění se o ušlechtilé umění.
