středa, 3. duben 2013

Hrdinové a bohatýři tváří v tvář věčnosti

Napsal(a) 

Eva Dřízgová-Jirušová Eva Dřízgová-Jirušová

Dramaturgicky vzácně koncentrovaný a tematicky sofistikovaně propojený program připravila uprostřed spíše populárně koncipované sezony 2012/2013 svým posluchačům Janáčkova filharmonie Ostrava , jejíž sedmý abonentní koncert 28. 2. a 1. 3. 2013 patřil ve Společenském sále Domu kultury města Ostravy orchestrálnímu a vokálnímu dílu Dvořákovu, Straussovu a Janáčkovu. Filharmonickými hosty byli tentokrát domácím publikem milovaná sopranistka Eva Dřízgová-Jirušová a v Ostravě vždy vítaný dirigent Charles Olivieri-Munroe , který večer otevřel v Ostravě léta neuvedenou Dvořákovou symfonickou básní Píseň bohatýrská op. 111, B. 199 (1897). Zatímco za autorova života Dvořákův orchestrální opus finis letěl světem a byla mu prorokována nehynoucí popularita, domácí skepse nejen z řad skladatelových odpůrců a ideová konkurence podobných skladeb (Straussův Život bohatýrův , Borodinova Bohatýrská symfonie ) dílo premiérované Gustavem Mahlerem a Vídeňskými filharmoniky brzy zahnaly do ústraní koncertních sálů. Podepsal se na tom i nejasně zformulovaný program (Zeyerovo metajazykové zbásnění Dvořák oprávněně odmítl), a hlavně evoluční charakter motivicky a formálně koncentrované jednověté skladby o čtyřech oddílech, neodpovídající představě Dvořáka coby autora obsahově přístupných a formálně konzervativních skladeb. Naštěstí v dirigentově koncepci nebyla onoho večera žádná z hudebněhistorických a muzikologických pochyb znát, skladba nezadržitelně spěla kupředu, v polovině začala být dirigentem i precizněji tempově stupňována, a přestože ostravská filharmonická smyčcová sekce dvakrát nepěstuje decrescendo a pozouny se na začátku večera nepředvedly v sebejistém lesku, nekonečná gradace vyvrcholila břeskným zvukovým finále, které publikum strhlo k okamžitému potlesku. Patřil zvláště Danielu Svobodovi u prvního klarinetu za krásně klenutá sóla ve vyprávěních Dvořákova životem zmítaného barda. První polovina koncertu pokračovala jiným sumarizujícím dílem, Čtyřmi posledními písněmi (1948) Richarda Strauuse, jehož s Dvořákem spojovala nejedna biografická i umělecká příbuznost. Straussův vokální i umělecký kšaft se do Ostravy vrátil ve filharmonických koncertech po deseti letech, a to opět v podání Evy Dřízgové-Jirušové, jejíž hlas k podobným úkolům definitivně dozrál, ba co více, má v sobě i onu Straussem preferovanou něhu a vřelost. V českých zemích bychom dnes patrně marně hledali vhodnější hlas pro náročný Straussův písňový repertoár s průvodem orchestru, k vokální svrchovanosti zahraničních konkurentek se však již paní Dřízgová patrně nepropracuje. Publiku, které sopranistka znejistila v první písni Jaro zúženou horní polohou hlasu a nejistou intonací, se nakonec odměnila krásným výkonem v písních Září, Při uspávání a Za večerních červánků. V cituplném projevu slovansky vřelého sopránu mě tak soustavně rušily jen deklamativně vyrážené závěrečné souhlásky, které působily jako nepříjemné koncovky Straussových umně klenutých vokálních frází. Zaslouženou pozornost na sebe v nesnadných a krásně provedených sólech strhli i Jakub Černohorský (1. housle) a Věra Bartošová (1. lesní roh) – škoda jen že se tak lesním rohům nedařilo i ve Dvořákově Písni bohatýrské – nechtěnou pozornost skupina 2. houslí, jejíž figury evokující Wotanovo Kouzlo ohně ze závěru Valkýry působily v písni Při uspávání zvukově poněkud parodicky. Úlitbou populárně koncipované dramaturgii přechodné sezony, v níž filharmonie hledá nového šéfdirigenta a zřejmě i diváka, bylo zařazení Janáčkovy symfonické rapsodie Taras Bulba po přestávce, v Ostravě uváděné v podstatě v každé sezoně. Že mají ostravští filharmonikové dílo nejpozději od dob Otakara Trhlíka zadřeno pod kůží, doložili přes rytmicky a intonačně nejistý úvod, v němž se dirigent patrně teprve hledal. Nastudování teplického šéfdirigenta působilo objektivněji a opatrničtěji, než bývá v Ostravě zvykem, a neposkytlo filharmonikům dostatek prostoru pro jindy obvyklou expresivní hru, nakonec to však byla důkladná znalost díla okořeněná špetkou rutiny, která erbovní dílo Janáčkovo a jeho filharmoniků přivedla k vygradovanému, i když stručnému závěru. Škoda jen že v zásadě vydařenému večeru naslouchalo v pátek 1. 3. publikum v poloprázdném sále.

Martin Jemelka

Profesí historik hospodářských a sociálních dějin, studoval historii na Ostravské univerzitě v Ostravě (1997–2006) a v současnosti je odborným pracovníkem Masarykova ústavu a Archivu Akademie věd České republiky. Dlouhodobé studijní pobyty v Jeně a Vídni byly věnovány výzkumu dějin koncernové společnosti Baťa, a. s., Zlín, mezi historiky je však znám především pro své dlouhodobé výzkumy českého, zvláště ostravského dělnictva a dělnických kolonií. Jedna polovina jeho srdce patří historii 19. a 20. století, druhá hudbě a hudební publicistice, v níž spojuje náklonnost k historii s posedlostí fanouška staré hudby, významných osobností taktovky a starých i nejnovějších nahrávek díla Antonína Dvořáka. Za českou operou, Dvořákovou hudbou a soubory staré hudby pravidelně vyjíždí do zahraničí. V letech 2003–2015 vynechal ve Vídni a Štýrském Hradci jen nemnoho koncertů Nikolause Harnoncourta, jehož je hlubokým obdivovatelem. Od roku 2008 spolupracuje s Českým rozhlasem Vltava při tvorbě hudebních pořadů.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.