čtvrtek, 13. říjen 2022

Hraví a radostní Pražští komorní sólisté

Napsal(a) 

Jan Mráček, Adam Novák, foto Zuzana Bönisch Jan Mráček, Adam Novákfoto: Zuzana Bönisch

Když v roce 1961 zakládali Václav Neumann a violista Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK Hubert Šimáček komorní orchestr s ambicí sdružit v něm výjimečné muzikantské osobnosti, možná netušili, že Pražští komorní sólisté (PKS) budou po jednašedesáti letech nejstarším ansámblem svého druhu v Česku. Během dlouhé historie orchestr poté vedli Libor Pešek, Václav Jírovec, Pavel Hůla či Bohuslav Matoušek, úzce spjata s ním byla cembalistka Zuzana Růžičková. V roce 2013 se uměleckým ředitelem obnoveného orchestru stal hornista a dirigent Radek Baborák, role koncertního mistra se ujal houslista Jan Mráček. Těleso, které je v této sezoně rezidenčním souborem Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK, se představilo na zahajovacím koncertě svého cyklu v sobotu 8. října v kostele svatých Šimona a Judy. V jeho podání zazněly skladby Edwarda Elgara, Aarreho Merikanta, Pietra Antonia Locatelliho a Benjamina Brittena.

Ten večer usedl na první židli houslista Adam Novák, který orchestr vedl s přehledem, jistě a dal o sobě vědět i výraznými sóly. Za řízení Radka Baboráka se hráči – členové pražských orchestrů, komorních seskupení i sólisté – stmelili do souboru, který zněl lahodně, virtuózně, jiskřivě, který dokonale dohrával každou frázi a pohrával si s každou notou. Patřím k posluchačům, kteří mají rádi průvodní slovo na koncertech. A Radek Baborák je poučeným a vtipným průvodcem. Jeho projev dotvářel atmosféru slavnostního večera a současně vtahoval publikum do hry. „Kdybych to uměl, taky bych pro svou ženu takovou skladbu napsal,“ okomentoval Serenádu pro smyčce e moll op. 20 Edwarda Elgara. Třívětá skladba z roku 1892, kterou Elgar věnoval své ženě na počest narození jejich dcery, je milostné, láskyplné dílo, plné vroucího citu. Zařazení na úvod bylo velmi dobrým tahem. Posluchačský přívětivá skladba dala naplno vyznít kvalitám souboru – precizní souhře, hebkému zvuku a jeho plasticitě, na které se podílely jednotlivé smyčcové skupiny, dotažené dynamice, výtečně provedeným frázím.

, foto Zuzana Bönisch foto: Zuzana Bönisch

Takto naladění posluchači pak s úžasem i dychtivostí – pokud mohu podle jejich reakcí takto soudit – naslouchali české premiéře Koncertu pro housle, klarinet, lesní roh a smyčcové sexteto finského skladatele Aarreho Merikanta. Důvod, proč nad koncertem převzalo záštitu Finské velvyslanectví v Praze. Aarre Merikanto (1893–1958), generačně blízký Bohuslavu Martinů, byl autorem, který byl nejen okouzlen schönbergovskou dodekafonií a atonalitou, ale čerpal i z lidových motivů a vracel se k neoklasicismu. Působil na Sibeliově akademii v Helsinkách a vychoval významné finské skladatele, jako byli Aulis Sallinen, Usko Aatos Meriläinen, Paavo Johannes Heininen a zejména Einojuhani Rautavaara. Sólových partů koncertu se chopili houslista Jan Mráček, klarinetista Karel Dohnal a hornista Radek Baborák. Předem budiž řečeno, že Merikantova skladba, pro interprety extrémně náročná, je posluchačsky přístupná, zajímavá, stále se v ní něco děje, nedovolí ochabnutí pozornosti. Třívětou skladbu otevírají sólové housle, postupně se přidávají klarinet a horna. Souzvuk těchto tří nástrojů je velmi libý, první věta osciluje mezi expresivitou a lyrismem. Pomalá střední věta dává vyniknout křehkosti sólových nástrojů, kterým přizvukuje sexteto smyčců (dvoje housle, dvě violy, dvě violoncella), hráči obdivuhodně ztvárnili až snový opar, který nenásilně a umně přetvořili v žertovnou polohu. Celá skladba končí seversky, zamyšleně zklidněním ve smyčcích. Autorovy „odskoky“ k dodekafonii, náročný rytmus, pestré rejstříky dechů, to vše kladlo na interprety velké nároky, a přesto měl posluchač pocit interpretační lehkosti a vkrádal se až obdiv k autorovi, jak umný celek složil z tolika motivů.

Doslova duševní hygienou a radostí pro obě strany bylo Locatelliho Concerto grosso D dur, op. 1, č. 5. Tentokrát bez dirigenta, zato s dvěma sólisty – Janem Mráčkem a Adamem Novákem. Potěšení, s jakým hráli dílo tohoto barokního houslisty a skladatele (1695–1764), se rozlévalo do všech prostor kostela. Byl to zážitek stylové dokonalosti (vycházející ovšemže ze hry na moderní, nikoli staré nástroje), na které se podílely frázování, akcentace, tempo, hladké plynutí hry i očividná chuť všech muzikantů včetně sólistů, kteří hráli uvolněně a s patrným respektem jednoho k druhému.

Závěrečná Simple Symphony Benjamina Brittena pak už byla jen stvrzením výjimečných kvalit Pražských komorních sólistů, kteří se v úvodu svého cyklu zahrnujícího čtyři koncerty představili v pestrém a náročném programu. Jak řekl Radek Baborák před touto skladbou: „Názvy vět Simple Symphony odpovídají charakteru PKS – jsou hraví, bouřliví, sentimentální, ale vždy radostní.“ A je radost pro posluchače být svědkem takového vystoupení, které obohacuje a naplňuje energií k potýkání se s běžnými starostmi všedních dnů.

Alena Sojková

Publicistka, redaktorka Týdeníku Rozhlas. Po studiu psychologie a bohemistiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy pracovala v Ústavu pro jazyk český v oddělení historické lexikografie. Poté několik let působila v časopise Naše rodina. Pedagogickou epizodu prožila na Univerzitě Jana Amose Komenského, kde učila stylistiku, sociální psychologii a psychologii komunikace. S Týdeníkem Rozhlas je spjata od roku 2010. Základní hudební dovednosti získala v LŠU Kolín (klavír) a posléze u Bohumíra Rabase (varhany). Významný vliv na rozvoj jejího hudebního vnímání měl i kolínský Kruh přátel hudby. Specializuje se na rozhovory s muzikanty, zajímá se o mladé interprety. Myslí si totiž, že mladé, šikovné a zapálené hudebníky je třeba soustavně uvádět do povědomí publika. Vedle klasické hudby potřebuje k životu i rock a jazz, spolehlivé lidi a hory všech výšek.

Komentáře

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.